Požádal jsem redakci Literárních novin, aby tolerovala, že recenze novoročního prezidentského projevu, která v tomto kulturně-politickém týdeníku přirozeně nemůže chybět, bude tuze stručná, a aby do jejího sousedství umístila text nepoměrně zajímavější. (Doufám, že stejnou laskavost mi prokáže i Neviditelný pes). Na ohlédnutí za posledním velkým vystoupením Václava Klause je totiž škoda slov.

Pokud se však domníváte, že budete zahrnuti obvyklou zdrcující kritiky momentální hlavy státu, jste vedle jak ta jedle. Poněvadž Václav Klaus si zaslouží jedničku s hvězdičkou. Za názorovou konzistenci (zkrátka vše zůstává při starém), zručnou předvolební taktiku (vědomě namíchl zelené a sociální demokraty, kteří pro něj v únorovém souboji s Janem Švejnarem stejně hlasovat nebudou, zatímco ostatní, komunisty nevyjímaje, pohladil), i za elegantní zastírání houstnoucích výpadků paměti.

Aby šel s dobou, aktualizoval Klaus terče svých šípů. Na vzpouzení se evropské integraci navázal strašením abstraktními riziky Schengenu, která se nám mohou připomenout „sama a nečekaně“. Bagatelizování klimatických změn vystřídalo převratné vysvětlení, že k rostoucím cenám potravin přispívá to, „že je orná půda stále více využívána na produkci tzv. obnovitelných zdrojů energie, a ne na výrobu potravin.“ Již legendární charakteristika sebe sama coby „nekomunisty“ doplnila Klausova poznámka, že při hodnocení roku 1948 a následných čtyř desetiletí „nevystačíme s líbivými proklamacemi, které někteří dnes tak snadno zastávají, protože je už nic nestojí.“

Na žhavé společenské debaty o americkém radaru, reformním batohu a Julínkově rozvratu zdravotnictví Václav Klaus zapomněl jako na švýcarské konto ODS. To tam je i vzývání modly vyrovnaných rozpočtů – státu i domácností. Teď prezident velebí obrovský nárůst hypoték, v němž vidí „víru v dnešek, a hlavně v budoucnost“.

Uznejme, že vměstnat do desetiminutové řeči kompletní souhrn témat, která hýbou současnou Českou republikou, dost dobře nejde. A tak Klaus po obvyklém pokynu, abychom si pěstovali a chránili svou identitu, přimíchal do projevu pouze špetky tezí, jež nepůsobí konfliktně (kdeže je jeho loňské líčení povolebních politických barikád), nýbrž motivačně. Byl důstojný, takřka uhrančivý, hovořil jednoduchou, možná až příliš osekanou češtinou.

Především ale zdůraznil, že „asi žijeme v nejlepším období naší země, v jakém jsme kdy žili“. Prostě – báječná léta s Klausem. A ještě spíše – báječná léta Klausova. Deset let starou krizi ustál, dal vzniknout sarajevskému mýtu a odstěhoval se na Hrad. A kdo ví, zda jej výhledově nečeká stmelování ODS, až pohasne šťastná hvězda lidového Topolánka.

Nevím, kolik z nás si zalepí díru v peněžence rozhýkaným optimismem, jisté však je, že se na nás zkraje roku valí měrou vrchovatou. Podle Klause je za námi pět úspěšných let a „máme všechny předpoklady k tomu, abychom i roky, které jsou před námi, mohli v budoucnu bilancovat podobně nebo raději ještě lépe.“ Pozadu bohužel nezůstal ani sok Švejnar: „Doufám, že to bude dobrý rok, vynikající rok pro Českou republiku, že nastoupíme na dobrou dráhu a budeme pokračovat v tom, co jsme započali.“

Už chápete, proč mi při popisování vstupní politické události roku 2008 drhne klávesnice? Jen jedna věc veškerou námahu přehlušuje a svádí k vlídnosti vůči Klausovu projevu: nehynoucí naděje, že byl nejen pátý v řadě, ale zároveň i poslední.

Literární noviny 7.1.2008