Vystoupení předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové na tiskové konferenci v Poslanecké sněmovně (viz tiskovou zprávu ERÚ z 19. července 2016), jímž veřejnost seznámila se záměrem kandidovat do Senátu v ostravském volebním obvodu č. 70 na kandidátní listině strany Úsvit-Národní koalice bylo neočekávané a vyvolalo přímo smršť mediálních ohlasů, z nichž aspoň některé jsou soustředěny na jejích internetových stránkách, Překvapující je samo její rozhodnutí pokusit se o přestup do světa politiky právě v době, kdy je v chodu odvolací řízení proti nepravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně, který ji posílá do vězení na osm a půl roku. Ještě větší podiv ale vyvolala její součinnost se stranou Úsvit-Národní koalice. Pokud první rozhodnutí vyvolalo u jejích přátel a sympatizantů určité rozpaky, pak spojení s Úsvitem přineslo v mediálních ohlasech a take v soukromých vyjádřeních projevy nevole. Zdá se, že Alena Vitásková kvůli volebnímu sblížení ztratí pár sympatizantů a přátel.

Čtenáři mých článků vědí, že Spolek na podporu nezávislé justice v ČR Šalamoun podporuje obhajobu paní předsedkyně a v minulosti také spolupracoval se stranou Věci veřejné a později s Úsvitem, u nichž našel podporu pro své legislativní představy, a také ochota poslanců podávat interpelace na ”šalamounské” náměty byla oboustranně prospěšná. Svědectvím o prospěšnosti souznění je ostatně část programu strany Úsvit-Národní koalice týkající se justice, která nese zřetelné stopy vlivu “šalamounského” myšlení. Vztah Šalamouna s Úsvitem rázně ukončil předseda spolku John Bok, jakmile došlo ke sblížení strany s Blokem proti islámu docenta Martina Konvičky.

Na podpoře Aleny Vitáskové spolkem Šalamoun jsem se aktivně podílel, a to nejen komentováním jednotlivých událostí v obou jejích trestních stíháních. Budu ji i nadále podporovat až do konce, který musí být pro ni vítězný. Účastnil jsem se také akcí spolupráce Šalamouna s Věcmi veřejnými a Úsvitem a bez ohledu na roztržku nevidím ze své strany důvod, proč bych nemohl mluvit s poslanci, kteří se podíleli na společných akcích. Přesto se přiznám, že jsem vyvinul značné úsilí, abych paní předsedkyni od kandidatury na kandidátní listině Úsvitu odradil. Nikoli z nevraživosti vůči straně, která mi je zcela lhostejná, ale z ryze pragmatických důvodů. Sám záměr kandidovat do Senátu v době probíhajícího trestního řízení v kauze chomutovských solárních elektráren a před blížícím se zahájením hlavního líčení ve věci údajného zneužití pravomoci jmenováním bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ je docela dobrodružný až provokativní. Na rozdíl od Dany Drábové, ředitelky Úřadu pro jadernou bezpečnost, která kandiduje v krajských volbách za hnutí STAN s vědomím, že pouze poslouží podporovanému hnutí získáním hlasů, ale zvolení neočekává a mandát by stejně nemohla vykonávat, Alena Vitásková záměr přestoupit do politiky myslí skutečně vážně. Nepovažuji proto za rozumné, že kandiduje na listině strany, která postupně beznadějně klesá pod hranici volitelnosti, kam ji nejspíš stáhne s sebou. Hlavně toto spojení zcela určitě nepřijme část jejích dosavadních sympatizantů, mezi nimiž jsou hodnotní lidé, jejichž ztráta ji bude velice bolet. Úsvit – Národní koalice tedy Aleně Vitáskové poskytne ve volební kampani zázemí a technickou, organizační a mediální podporu, ale jeho pomoc bude mít patrně ve výsledku hodnotu koule na noze.

Nicméně uznávám a vzkazuji všem, kdo “drzou holku” za součinnost s Úsvitem odsuzují, že její rozhodnutí nakonec vypovídá v její prospěch. Svědčí totiž o tom, že Alena Vitásková je skutečná dáma s vyvinutým smyslem pro férové jednání. Není to dlouho, kdy sváděla na půdě Poslanecké sněmovny a jednáním s vládou a Ministerstvem průmyslu a obchodu a později s náměstkem ministra vnitra pro státní službu Josefem Postráneckým tuhý boj o nápravu nepodařené novely energetického zákona tzv. “technickou novelou” a proti záměru podřadit ji pod zákon o státní službě. Poslanci Úsvitu byli v té době jediní, kdo se za ni naplno postavil a mají nezpochybnitelnou zásluhu na tom, že věci, za které bojovala, dopadly tak, jak si přála. Dnes je již nepotřebuje, protože podporu pro svou kandidaturu by mohla snadno získat i jinak, a její soudní řízení nemohou ovlivnit. Bylo by ale nečestné, kdyby jim ukázala záda. Přinese Úsvitu hlasy, přispěje k vylepšení jeho obrazu ve veřejném mínění, v nejlepším případě mu přinese místo v Senátu a bude se stranou za dřívější pomoc vyrovnaná. Takže zdánlivě nerozumné rozhodnutí kandidovat za stranu, kterou mnozí opovrhují, ji naopak ukazuje jako ženu, která svými mravními zásadami přirozeně patří do Senátu, jenž má být sborem silných jedinců. Rozumní lidé by ji mohli volit právě proto, že provedla tento zdánlivě nerozumný kousek, zatímco nerozumní se od ní ke své škodě odvrátí. Jde o to, kterých bude vice.

Ostatně Alena Vitásková je silná, neřiditelná osobnost, která v případě zvolení bude dělat politiku dle svého rozumu a svědomí, nikoli podle požadavků strany, která jí do Senátu pomohla. Do strany nevstoupila a její pozdější vstup považuji za málo pravděpodobný. Jak naznačuje její rozhovor z 21. července 2016 pro iDnes.cz , pravověrná “úsviťačka” z ní nikdy nebude.

Úspěch ve volbách Aleně Vitáskové samozřejmě přeji, i když se za mandátem pustila po cestě, která se mi nelíbí. Ještě více jí ale přeji, aby byla úspěšná v zápase s justicí, tedy aby jí justice odsuzujícím rozsudkem nezabránila ve vykonávání případně získaného mandátu. Dosažení zprošťujícího rozsudku je pro ni daleko významnější cíl než zvolení do Senátu. Nedosáhne-li zvolení, ale bude-li zproštěna obžaloby, nezvolení nebude neštěstím: záměr vstoupit do politiky bude moci uskutečnit později, jinak, v lepších podmínkách. Bude-li zvolena, ale soud ji pošle do vězení, sen o veřejně prospěšném politickém působení se rozplyne jako dým.

Ćtenáři mých článků vědí, že brněnský “monstroproces” sleduji od začátku a rozsudek z 22. února 2016 (doručený obhájci až 15. června 2016) považuji za neudržitelný. Leckdo čte mé články se zdviženým obočím nad tím, co si jako laik vůči nectihodným státním zástupcům a soudcům dovoluji. Ujišťuji čtenáře, že jsem si své nevzdělanosti vědom a vyptávám se skutečných odborníků na názory a v podstatě žiji z jejich moudra. Uklidňuje mě, že nejsem sám, kdo se k rozsudku staví kriticky, naopak se mi dostává podpory z různých stran. Například jsem obdržel zajímavou odpověď nezpochybnitelné odbornice v oboru trestního práva na žádost o zhodnocení “kauzy Vitásková”, již si na závěr dovoluji ocitovat:

“Sleduji pozorně trestněprávní aspekty jejího působení v ERÚ a okolnosti jejího trestního stíhání. V této kauze byla spolu se svou podřízenou Ing. Michaelou Schneidrovou zahrnuta mezi manažery, kteří se dle žalobce v r. 2010 měli dopustit řady nezákonných postupů a praktik, aby si získáním licencí na provoz solárních elektráren zajistili ještě v roce 2010 vyšší dotovanou cenu za vyrobenou elektřinu. S počínáním těchto řídících pracovníků neměly obě obžalované nic společného, obě přišly do úřadu až v druhé polovině roku 2011. Přesto odcházejí s nejpřísnějšími rozsudky ze všech obžalovaných, a to za to, že údajně zabránily napravení chyb, ke kterým došlo o oné silvestrovské noci roku 2010. Jejich tresty ve výši 8,5 roku ve věznici se zvýšenou ostrahou lze např. uložit a mohly by být přiměřené za spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti. Za pozornost stojí i to, že bývalý předseda ERÚ Ing. Josef Fiřt, který připustil nesprávný úřední postup vedoucí ke spuštění silvestrovských nepravostí a neprojevil ani posléze snahu o nápravu nezákonného stavu, na lavici obžalovaných neusedl, protože žalobce vycházel z toho, že jako druhostupňový orgán neměl potřebnou pravomoc proti nepřípustným praktikám zasáhnout. Naproti tomu Ing. Alenu Vitáskovou, která je rovněž v postavení orgánu druhého stupně, zažaloval, ačkoli potřebnou pravomoc neměla rovněž.

Zvláště mě ale zaujalo odůvodnění rozsudku nad Alenou Vitáskovou. Soud se domnívá, že dala své podřízené souhlas, aby zastavila předmětné správní řízení. Přesvědčivý důkaz pro toto své tvrzení však soud neuvádí. Alena Vitásková má jít na osm a půl roku do vězení jen proto, že si soud něco myslí.

Za těchto okolností mě udivilo i zjištění, že žalobci Radkovi Mezlíkovi z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci nestačí drakonické tresty, které soud oběma zmíněným vedoucím pracovnicím ERÚ uložil. Podal odvolání v jejich neprospěch a žádá pro ně navíc peněžité tresty a dočasné zákazy činnosti. Ing. Michaela Schneidrová má zaplatit 500 tis. Kč, Ing. Alena Vitásková 2,5 milionu Kč. Při čtení jeho odvolání mne mrazí a kladu si otázku cui bono?”