Nevládní projekt Rekonstrukce státu upozornil na chystanou novelu zákona o ochraně veřejného zdraví, která prý nepřiměřeně posiluje pravomoci hlavního hygienika, tedy náměstka ministra zdravotnictví. Hovoří se o zásadních zásazích do osobních práv a svobod. Ministerstvo chce novelu projednat zrychleně ve stavu legislativní nouze. Premiér Babiš už sice brzdí a deklaruje, že omezení svobod nepřipustí, ale materiál je venku. Je postup ministerstva v pořádku?

Není a člověk nemusí být rekonstruktér státu, aby jej takový přístup dráždil.

Pro začátek – kolik bylo času na to prodiskutovat případné legislativní změny? Nebyl na to čas, řekněme, od května? To je půl roku. I když připočteme skutečnost, že o prázdninách se toho moc neudělá, bylo několik měsíců času připravit se před druhou vlnou, jejíž pravděpodobný výskyt nebyl žádným tajemstvím. Nic se nedělo. Nevidím důvod ulehčovat teď lidem, kteří těžce zanedbali situaci, jejich život tím, že přijmeme nějakou rychlokvašku.

Pak je tu další zásadní věc. Kdykoliv někdo chce nové pravomoci, je potřeba zodpovědět minimálně tři otázky.

Ta první otázka zní: Proč jsou takové pravomoci nezbytné – a v takovém případě má žadatel, v tomto případě vláda, uvést jasné příklady toho, kdy nemohla plnit své úkoly a nové pravomoci by jí to umožnily. Ne jenom nějaké spekulace „co by – kdyby“, ale skutečně konkrétní případy, typu „Panu C jsme nemohli zakázat jet lyžovat a on nakazil tisíc a jednoho důchodce“. Pokud to uvést nedokážou, tak sami nevědí, k čemu by danou pravomoc používali. Trochu to připomíná dítě, které chce hodinky s vodotryskem.

Druhou otázkou je, Kdo ty pravomoci dostává a nakolik je schopen je využívat. Asi netřeba nějak zdůrazňovat, že naše současná vláda neodvedla v druhé vlně dobrou práci. V určitých chvílích jsme byli mezi nejhoršími zeměmi nejen v Evropě, ale i na světě, podle toho, jaká kritéria se počítala; v sousedství Peru, Mexika a Argentiny. To je až trapné, zejména u nás, v zemi, která byla už za Masaryka na poměrně vysoké úrovni, co se péče o veřejné zdraví týkalo, a později se ještě zlepšovala. Československo bylo první zemí, která vymýtila dětskou obrnu, tradičně jsme tu měli dobré vakcinační postupy, a v téhle krizi se najednou ukázalo, že jsme usnuli na vavřínech a stará kvalita se vytratila. Místo toho máme třetího ministra zdravotnictví během jednoho roku a naprosto chaotické postupy neodpovídající realitě.

Příklad za všechny – otevření tělocvičen s tím, že lidé mají cvičit s rouškou. Já sám chodím cvičit často a nikdy jsem ještě neviděl vládní nařízení, které by se tak masivně ignorovalo. A není to tím, že by ti lidé byli hazardéři a chtěli si udělat z posilovny covidárium. Mají rozum a drží si odstupy, nedýchají si navzájem do tváře, sál se větrá. Ale ten, kdo toto opatření prosadil, asi v tomto století tělocvičnu nenavštívil. Podstata tělesného cvičení je zátěž svalů, ty při zátěži vyžadují několikanásobné množství kyslíku a jakmile tep stoupne někam ke 150 za minutu – což ani zdaleka není fyziologické maximum většiny lidí, kteří cvičí – tak by to přes kus látky neudýchal ani Tarzan, a ten měl nějaký hrudník. Naprosto nechápu, že docent Blatný může něco takového hájit, když stačí ovládat učivo 6. třídy ZŠ, aby bylo patrné, že je to pitomost.

Pak samozřejmě ta vláda nemůže čekat, že vzbudí u lidí nějakou důvěru. Na to nemusíte být fyziolog z FTVS UK, abyste pochytil, že cvičení v roušce je zdravotní hazard. Takoví lidi mají dostat do ruky více moci? Proč? Čím si to zasloužili? Když někdo padá i z koně, asi mu nedáte osedlat slona.

Třetí a poslední otázkou je otázka rovnováhy sil a kontroly. Nouzový stav tak, jak je dnes možný, v sobě obsahuje nějaké pojistky. Vláda musí kompenzovat škody, což je ekonomická brzda, která omezuje její libovůli. A Parlament se může rozhodnout, že jí zatne tipec a nouzový stav neprodlouží. Nový návrh by tyhle pojistky zkratoval, dával by pravomoci bez kontroly do ruky ministrům. Pokud tohle někdo hájí, ať si představí toho nejhoršího snaživého idiota ve svém okolí, jak dostal takový druh pravomocí bez pojistek do ruky, a co s nimi dokáže vymyslet. Protože tenhle typ lidí občas v tom ministerském křesle spočine. Takhle to být nemá; ministři potřebují vnější kontrolu a „zkratovat pojistky“ není dobrý nápad ani v elektrikařině, ani v politice.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 3
Už potřetí budeme s Marianem Kechlibarem zkoumat zákoutí historie, která unikají pozornosti. Neskrývají se v nich velké dějinné události, spíš tam nalezneme zůstatky lidských příběhů. Jsou to stopy lidí, kteří prošli světem v dobách dávných anebo docela blízkých. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti.
Knihu si můžete objednat na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora