Mnohaletá série pochybných kroků, neprofesionálních, tekoucími nervy poznamenaných prohlášení, podezřelých kontaktů, osobních i politických skandálů, jimiž Mirek Topolánek proslul víc, než jakýmkoli svým státnickým činem, je – zdá se – u konce. Přiližně od té chvíle, kdy se vzdal svého poslaneckého mandátu, lze pozorovat, kterak se předseda ODS pokouší nejen o sebereflexi, ale i o postoje, které by se skutečně za státotvorné považovat daly.

Nadhled, získaný z galerie poslanecké sněmovny, se zřejmě přenesl i do Topolánkova myšlení; alespoň to tak vypadá: jakoby se dostal blíž k normálním lidem a začínal si uvědomovat, že jejich rozladěnost z politické scény může pramenit i z jeho činů.

Mediálně vděčný „rozchod“ s Markem Dalíkem, který - podle Topolánkova neúnavného obhajování - nikdy neměl ani funkci ani vliv, je jen nepodstatnou kosmetickou úpravou, kterou nikdo nemůže brát vážně, protože přišla až příliš pozdě a byla vynucena příliš silným tlakem veřejnosti. Ale ty další jeho kroky a výroky už opravdu naznačují, že zmíněná sebereflexe není jen komedií pro prostý lid, anóbrž je ve své podstatě pravdivá.

Zdá se mi, že předseda ODS si konečně začal uvědomovat svoji zodpovědnost a jeho přímočarost se tak odráží nejen v bodrosti vyjadřování, ale i v postojích, které lze označit za státnické, až státotvorné. Nejvýrazněji se to projevuje v jeho reakcích na prezidenta Klause, potažmo na proces ratifikace LS.

Bez Topolánkovy upřímné a horečné snahy by Klaus podruhé prezidentem zvolen nebyl – což by pravděpodobně vedlo v ODS k jeho odvolání z funkce předsedy strany už na začátku roku 2008. Nebyl by tedy ani Klaus, ani Topolánek. Přitom muselo být předsedovi ODS jasné, že sám sobě Klausovou volbou vykonává medvědí službu. Bez Klausova tahání za nitky by se Paroubkovi s největší pravděpodobností nepodařilo svrhnout jeho vládu uprostřed předsednictví EU. V tomto ohledu Topolánek sklízí, co pomáhal sít.

Pravděpodobně si konečně začal uvědomovat, že chce-li získat zpět podporu veřejnosti a ne jen žít z příliš snadného vymezování se vůči Paroubkovi, musí se jasně ohradit vůči krokům prezidenta, které sám pokládá za škodlivé pro ČR. To vyžaduje nejen jistou míru intelektu a lingvistické obratnosti, ale především odvahu: postavit se Klausovi znamená postavit se lepivé pasti populistických výroků a postojů, na které česká veřejnost tradičně slyší. A Mirek Topolánek se o to nejspíš skutečně pokouší. Jeho zveřejněné svědectví o tom, kterak prezident Klaus prakticky ignoroval připomínkování k procesu schvalování LS, je velmi cenné: lze mu totiž věřit, na rozdíl od nenávistí vůči oponentům „provoněných“ argumentům, jimiž kroky svého pána odůvodňuje jeho mluvčí Jakl.

Topolánek moc dobře ví, že vnější tlak Klause jen utvrzuje v jeho přesvědčení o vlastní pravdě, že je pro něj výzvou k neústupnosti. Spolu s ním tedy doufám, že EU, znalá toho, že na Hradě sedí v prvé řadě narcis (jak nepokrytě našeho prezidenta titulují už i nejpřednější světové deníky), si dobře rozmyslí, zda bude na Klause tlačit nebo zda jej spíš bude ignorovat. Nátlak v podobě různých výhrůžek, zejména ze strany EU, i když třeba dobře míněných, totiž Hrad jen a jen posiluje. Nemáme rádi, když nám do našich věcí někdo kafrá. Mirek Topolánek, toto – zdá se – dobře ví.

Pokud existuje síla, která by mohla prezidenta Klause přimět k rezignaci na další pokusy o obstrukce LS (nic jiného nyní nedělá, strašení sudetskými Němci nevyjímaje), spočívá právě v rukách M. Topolánka, resp. v rukách ODS.

Pokud tedy nepočítáme „ruce lidu“ - ty se však zvednou nejdříve až 17. listopadu (soudě dle nálady ve společnosti jsem o tom přesvědčen).

Převzato z Petrkrejci.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.