Ve chvíli, kdy už bylo jasné, že v prvním kole druhé volby šéfa Poslanecké sněmovny chyběl Janu Kasalovi jeden hlas z řad trojkoaličních poslanců, vyrazil Mirek Topolánek na Hrad, aby ukázal prezidentovi archy se sto podpisy. Podpisy poslanců, které jeho virtuální koalice při všech dosavadních sněmovních hlasováních neshromáždila ještě ani jednou. Přivezl je na Hrad, aniž by ho o ně prezident žádal, nejspíš proto, aby se pokusil předejít nevyhnutelnému: prezident ho za současného rozložení sil může stěží jmenovat premiérem koaliční vlády, „stovkové“ právě jen na onom Topolánkově papíře.

Aby předešel nevyhnutelnému, předstoupil šéf ODS po návštěvě u prezidenta Klause s návrhem „doplňovacích voleb“ jednoho poslance: podle toho, zda by 201. zvolený poslanec byl koaliční, nebo opoziční, by se rozhodlo, která z obou stovek ve sněmovně má získat navrch. Tomu se říká účelová změna: nevyhovuje-li mi výsledek, k němuž se dospělo na základě daných pravidel, změním pravidla v očekávání změny výsledku ve svůj prospěch. Topolánek velmi dobře ví, že mu na tenhle zoufalý nápad nikdo neskočí, a přišel s ním jen proto, aby vypadal jako ten, kdo hledá východisko ze zablokované situace, a odvedl tak pozornost publika od svého životního dilematu: trojkoalice, nebo smrt.

Paroubek se zasekl, Topolánek rovněž. Topolánek však na základě prezidentova pověření nese za vyjednávání o vládě zodpovědnost. Prezident teď může udělat jediné: svolat šéfy parlamentních stran a spolu s nimi hledat někoho, kdo by se namísto lídra ODS ujal vedení rozhovorů o nové vládě - někoho pružnějšího, politicky obratnějšího i ochotnějšího hledat dohodu napříč rozdělenou sněmovnou. Kdo se vsadí, že jeho jméno – aniž by šlo o sprosté slovo - bude začínat na P, respektive B?

www.danes.cz