Neviditelný pes

POLITIKA: Topolánek & LUI

29.3.2010

Soumrak zbohatlíků v české politice?

Dělat z Mirka Topolánka na základě jeho výstupu při focení pro časopis LUI homofoba či antisemitu je nesmysl. Ano, jeho neustálé opakování, že homosexualitu „neřeší“ a jen ve věci adopcí homosexuálními páry má „mentální blok“, působí křečovitě a trapně. Ale není to homofobie. Nevábný reflex zmínit v daném kontextu premiérovo židovství je spíše tématem pro psychoanalýzu než pro trestní oznámení. Na zveřejněných videích nevidíme antisemitu, „jen“ rozžvaněného politika, kterému jsou zcela cizí věci jako třeba přemýšlení v nuancích, preciznost formulací či domýšlení vlastních výroků. Ale že je Topolánek takový, to víme již minimálně od odby, kdy několikaleté politické úsilí evropských politických reprezentací shrnul do půvabného slůvka „shit“. Není proto celý ten poprask vůči předsedovi ODS nefér? Není. Protože ten člověk, opřený o futro a rozverně rozvíjející myšlenkové pochody obsahem i formou hodné průměrného žáka předlistopadové základní školy, zkrátka nemá být premiérem. A už vůbec ne premiérem za stranu, která se vydává za seriózní konzervativně-liberální sílu.

Aféra Topolánek & LUI potvrzuje, že se z české politiky totálně vytratil pojem důstojnosti. Topolánek bohužel není jediným příkladem, naopak. Je dokonalým symptomem nemoci, která zachvátila politickou scénu: trapnost, vulgarita, tupost. Je to smutné, ale úrovní svého vystupování, svých intelektuálních výkonů či mírou kulturnosti dnešní politické špičky vesměs nesahají politickým „hvězdám“ 90. let ani po kotníky...

Argument, že Topolánek nepočítal se zveřejněním nahrávky, a proto mluvil jako „u piva“, je zcela lichý. Ani u piva, ani doma by pravicový kandidát na premiéra neměl rozvíjet pseudohistoricko-filozofické úvahy o náboženství a církvi hodné někdejších vyučujících marxismu-leninismu. I v diskusi u piva bych od pravicového kandidáta na premiéra čekal jistou minimální úroveň vyjadřování a argumentace. I po čtvrtém pivu bych od něho očekával, že bude schopen k politicko-společenskému evergreenu „práva homosexuálů na adopci dětí“ říci něco víc, než jen opakovat, že má „mentální bariéru“. Od kohokoli a kdekoli – a dvojnásob od kandidáta na premiéra – bych čekal dostatek vkusu, který by mu zabránil lidem, které zná pět minut a navíc si ho filmují, vykládat, od koho si půjčoval byt pro schůzky s milenkou...

Ano, Topolánek není sám. V oblasti nevkusu jsou mu Jiří Paroubek s manželkou zdatnými soupeři (vzpomeňme třeba na „Kdo z vás to má!“ či blogerské výkony paní Paroubkové). Stanislav Gross též nebyl dvakrát intelektuál. Ivan Langer píšící o těhotenství své ženy a vyjadřující se ve stylu „Vytíráš si prdel s těma ostatníma; jinými slovy říkáš, že tihleti, tihleti si vytřou prdel s tam těma.“... též svému lídrovi nenastavuje laťku příliš vysoko. A výčet by mohl pokračovat...

Naše politika je v rukou lidí, kteří vykazují typické znaky sociální skupiny obvykle nazývané „zbohatlíci“: arogance, nevkus, okázalost, vulgarita, kulturní a intelektuální zabedněnost. Na začátku 90. let nosil typický zbohatlík fialová saka a kalhoty, stavěl si hrůzné vily ve stylu „podnikatelského baroka“ a ostentativně řval do svého, tehdy ještě běžnému člověku nedostupného mobilního telefonu. Podnikatelské prostředí se od té doby hodně zkultivovalo, fialová saka vymizela. Ne tak v politice. Samozřejmě, Mirek Topolánek nosí bezvadně střižený oblek. Leč pod ním se dále skrývá nenasytný, nevkusný a hlavně trapný zbohatlík, který si bez váhání dovolí půlku svých spoluobčanů pohrdavě označit za netolerantní „vepřo-knedlo-zelo“.

I v politice snad jednou éra zbohatlíků skončí. Bude to trvat, systém mají dobře pod kontrolou. Ale dříve či později většinu společnosti přestane bavit se neustále za nejvyšší představitele své země stydět. A platit účet za onen buranský mejdan, který si z politiky udělali. Kéž by právě „aféra Topolánek & LUI“ byla začátkem soumraku zbohatlíků v české politice...

Převzato z autorova blogu na LukasMacek.blog.idnes.cz

Ředitel evropského studijního programu Sciences Po Paris v Dijonu



zpět na článek