Je zřejmé, že lidský „důvtip a tvořivost“ jsou naprosto neomezené. Poté, co jsme prožili kauzu VV alias Bártova bezpečnostní agentura ABL, vyprodukoval další člen české vlády aféru novou. Naprostým a jednoznačným zneužitím výroku jednoho státního úředníka se Topka rozhodla bojkotovat činnost vlády. Tak je nutné číst neúčast ministrů za TOP 09 na jednáních vlády. To, že na vládu přijdou za ministry náhradníci, neřeší schválení důležitých materiálů vládě předložených. Náměstci totiž nemají hlasovací právo a důležité reformní zákony, mezi nimi například daňová reforma, nemohou být schváleny bez souhlasu nadpoloviční většiny ministrů za danou vládní stranu.

Zažili jsme už ledacos. To, že ministři jedné strany bojkotují jednání vlády, je opět něco nového, podle Kalouska možná geniálního. Do odboje se dokonce pustil i Karel Schwarzenberg, který tajemně naznačuje, že kvůli Bátorovi může Topka opustit vládu. Velmi pozoruhodné je, jak souzní požadavek TOP 09 s názory ČSSD. Ta již ústy svého experta na všechno Zaorálka tvrdí, že když premiér „nevyřeší“ tuto kauzu, musí se konat předčasné volby.

Tady už jde ale všechna legrace stranou. Není to poprvé, co Kalousek nalezl shodu s ČSSD. Stačí připomenout jeho dohodu s Paroubkem po volbách 2006, po níž došlo ke vzbouření u lidovců a Kalousek byl z čela KDU-ČSL svržen. Není ani moc důležité, že se jeho náhradníkem stal Jiří Čunek, který svou stranu pomohl vymazat z poslaneckých lavic sněmovny. Důležité je, že zcela jistě zůstaly personální vazby, které by v jistou příhodnou chvíli mohly pomoci Kalouskovi oprášit „spojenectví z rozumu“ s ČSSD. Tak nějak Kalousek vysvětloval i svou dohodu s Paroubkem před pěti lety.

Je zřejmé, že naši zcela čistí pravičáci z TOP 09 s minulostí lidovců, zelených i ODS(!), hrají velmi nebezpečnou hru s českou demokracií. Záminka v podobě kauzy Bátory je očividná. Část médií, v níž vyniká MfD/iDnes a HN/iHNed, usilovně kreslí Bátoru jako nebezpečného fašistu a nacistu. Dokladem má být jeho údajná podpora „antisemitské“ literatury podle hesla: „Řekni mi, co čteš, já ti povím, jaký jsi.“ Pravý opak bývá často pravdou. Tisíce z nás musely číst povinnou literaturu Rudá záře nad Kladnem, spisy Lenina, Engelse a Marxe, a stejně se z nás marxisté nestali. Podobně ani ten, kdo si přečte například Mein Kampf, není automaticky nacistou a oslavovatelem führera.

Pokud bych měl zakončit tuto úvahu něčím zásadním, pak opět nemohu jinak než upozornit na to, že náš boj proti tak zvané „krajní pravici“ nemá paralelu s bojem proti krajní levici. Komunisté jsou si nyní více než dříve jisti svým neotřesitelným postavením v rámci našeho politického systému. Proti rudému nebezpečí bychom tedy měli bojovat s neméně velkou vehemencí jako proti krajní pravici. Místo toho se nám bolševik opět jenom směje a honíme přízraky krajní pravice, která z hlediska vlivu na politiku nepředstavuje žádné nebezpečí. A tak se nedivme Mašínovi, že nechtěl umřít v bolševismem prolezlém Česku.