Překvapením českých eurovoleb byl úspěch TOP 09. Chyběly necelé tři tisícovky hlasů a hnutí ANO by přišlo o prvenství. Má to jen drobný háček. TOP 09 kandidovala v koalici se Starosty a nezávislými a na kandidátce nešetřila nestraníky.

Na žádném ze čtyř křesel v Evropském parlamentu, které toto spojenectví vybojovalo, člen TOP 09 neusedne.

Jiří Pospíšil a Luděk Niedermayer jsou bezpartijními stejně jako dosavadní senátor Jaromír Štětina, jenž díky preferenčním hlasům předběhl Bořivoje Šarapatku, jenž legitimaci TOP 09 vlastní. Mandát připadne i jednomu ze zástupců Starostů a nezávislých, Stanislavu Polčákovi.

To nikterak nesnižuje zásluhy TOP 09. Je to vlastně dar, když se straníci umí uskrovnit ve prospěch nestraníků a když partajní věrchuška dokáže vytipovat správné osobnosti zvnějšku. Také by se tomu ale dalo říkat "z nouze ctnost".

TOP 09 trvale boduje zásluhou nadhledu a neortodoxního pojetí politiky, které je blízké zejména Karlu Schwarzenbergovi. Jeho smysl pro humor hraničící s cynismem je pověstný. Co už lépe stmelí mladou generaci s intelektuály z posthavlovského prostředí i s pravicovými lidovci, jež do TOP 09 přivedl Miroslav Kalousek?

Topka může také doufat, že se někdo ze zvolených europoslanců stane jejím členem. V Jiřím Pospíšilovi či Luďku Niedermayerovi by mohla nalézt i nového šéfa. První by ale musel smýt pověst politického turisty, který své hvězdné chvíle již absolvoval v ODS, a druhý by musel vyměnit ekonomický verpánek za roli profesionálního politika.

Do doby, než se najde někdo s charismatem a pověstí Karla Schwarzenberga, zůstane korunním princem Miroslav Kalousek. Jenže tradiční politici zatím TOP 09 mnoho štěstí a úspěchů nepřinesli – zmiňme namátkou Jaromíra Drábka, Vlastu Parkanovou i samotného Kalouska.

Na druhou stranu je ale první místopředseda pro TOP 09 také svým způsobem nenahraditelný. Když si navlékne tričko s nápisem "Za všechno můžu já", přiblíží se Schwarzenbergově lehkosti. A když si vytipuje protivníka, jde mu vytrvale v patách.

To Kalousek má zásadní podíl na politickém pádu Stanislava Grosse v roce 2005. Poté se vydal po stopách Jiřího Paroubka či Miloše Zemana. Nyní má na mušce Andreje Babiše. Všimněme si, že Kalousek se vždy drží jednoho ústředního protihráče. I dnes, když má za něco kritizovat Bohuslava Sobotku, vybere si to, že premiér dopustil Babišův vstup do vlády, a rovnou dokonce na ministerstvo financí.

Kalousek je tvrdý soupeř. Politika jej baví a dává do ní všechno. Nyní mu však schází výkonná pozice při správě státu. A tak se realizuje coby opoziční předák, skvělý řečník a předseda poslanecké frakce TOP 09 a Starostů a nezávislých.

Na šéfa hnutí ANO má dost času. Babiše tepe za střet zájmů, za minulost spojenou se Státní bezpečností, za správu státní kasy, za žonglování s živnostníky, nemluvě o desítkách dětinských chyb, kterých se tento politický bažant dopouští.

Souboj Kalouska s Babišem má jiskru a mohl by zažehnout zájem o politiku i u obecenstva, které je obvykle netečné. Škoda jen, že oběma pánům schází cit pro míru. Je přitom pikantní, že si jdou po krku zrovna hlasatelé šetření a minimálního státu. Za jiných okolností by mohli být věrnými spojenci, teď ale připomínají dva kohouty na jednom dvorku.

S úspěchy hnutí ANO roste i jejich stín v TOP 09. Ta ale musí myslet i na zadní kolečka, až skončí éra Schwarzenbergova i Kalouskova a kdy se definitivně osamostatní Starostové a nezávislí, kteří do budoucna skrývají značný potenciál.

Výsledky eurovoleb jsou do dalších měsíců solidním vkladem.