A je to tady zase. Přijde nová vláda a s ní nové daně. Můžeme se nad tím rozčilovat, argumentovat tisíckrát, že výše sazeb je sice důležitá, ale stejně důležitá je i stabilita systému, ale nic to nebude platné. Daně jsou u nás takové politikum, že jsou a asi už vždy budou volebním tématem. Očekávaný nástup levice tak celkem pochopitelně přinese další růst daňové kvóty. Padlá Nečasova vláda byla sice fackována zleva i zprava za to, že zvýšila DPH, ale celková daňová kvóta vzrostla jen velmi mírně. Alespoň proti tomu, co nás nyní čeká.

Přijde milionářská daň pro zaměstnance, kteří si drze vydělávají více než sto tisíc korun měsíčně. Daňová progrese je prý potřeba a funguje všude ve vyspělém světě, protože zajišťuje tu správnou sociální spravedlnost. Co na tom, že je to jen mýtus. V řadě zemí sice platí bohatí vyšší procento sazby daně z příjmu, ale vzhledem k tomu, že stropy na odvody sociálního a zdravotního pojištění se pohybují kolem dvojnásobku průměrné mzdy, tak jejich skutečná odvodová zátěž není nijak znatelně vyšší než u nás, kde jsou stropy na čtyřnásobku a levice je hodlá přinejmenším zrušit, nebo alespoň podstatně zvýšit. A to nemluvíme o zásluhovosti českého penzijního systému, který je k těm, co do něj přispívají nejvyšší sumy, brutálně nespravedlivý a dramaticky je ve srovnání s podobně vydělávajícími občany vyspělých států okrádá.

A protože je u nás bohatých málo a zásluhou této daňové politiky jich bude stále méně, tak se druhá, vyšší sazba daně napaří i bohatým firmám. Z oborů energetiky, telekomunikací či finančnictví. Zlé giganty budou potrestány. Ale sazba se má zvednout i menším firmám z devatenácti na 21 procent.

A plánované zrušení daně z dividend má skončit dříve, než začne 1. ledna příštího roku platit. Jde prý o tunel do státního rozpočtu.

Jak srdnatě bojovali plánovači těchto daní se zvýšením DPH, které mělo zdražením potravin, knih a léků snížit spotřebu a zpomalit ekonomiku, a tím i snížit výběr daní. To se nepotvrdilo. Po prvotním výpadku nyní DPH zase sype a mohlo by se to i dále zlepšovat, pokud by nedošlo k levicí plánovaným změnám.

Takže nyní budeme snižovat DPH, aby si občan mohl koupit více rohlíků, ale firmám, které ho zaměstnávají, zatopíme v situaci, kdy začínají zvedat hlavu, jak už zcela evidentně ukazují poslední statistické údaje, a uvažují o nových investicích, které by přinesly nejen vyšší zisky a vyšší odvody státu, ale také nová pracovní místa.

Tahle daňová politika nejvíce připomíná sedláka, který na konci dlouhé zimy rozemele osivo na mouku a z té si upeče své poslední koláče. Je přitom docela pochopitelné, že příští vláda bude muset hledat cesty k naplnění státní kasy. Velká část minulou vládní koalicí schválených daňových změn je jen dočasná a jejich platnost příští rok skončí. Všem je přitom jasné, že teď už je deficit veřejných financí nutné držet pod kontrolou a praxe Paroubkovy vlády, která předávala zemi sice s tříprocentním deficitem, ale v situaci, kdy každoročně přibývalo vzhledem k abnormálnímu růstu ekonomiky šedesát až osmdesát miliard, je dnes nemožná. Nicméně nová vláda přebírá rozpočet s menším než tříprocentním schodkem při reálném poklesu ekonomiky, v situaci, kdy citelně rostou daňové výnosy a oživení dostává velmi reálné obrysy. A příští rok by měl být evidentně o dost lepší než letošní. Tohle by se moc škrábat nemělo.

Před pár lety právě tohle na Slovensku pochopil Fico, když přebíral vládu od Dzurindy. My Fica nemáme.

MfD, 3.9.2013

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO