Když chtěl Stanislav Gross na zasedání Výkonného výboru ČSSD, které vyústilo v resignaci premiéra Špidly a rozpad jeho vlády, zapůsobit na „přátele“, citoval velikána socialismu: „Vladimír Iljič Lenin říkal, že zapálit může jenom ten, kdo hoří."

I Jiří Paroubek chtěl přátele povzbudit, a proto se uchýlil ke stejnému zdroji inspirace. "Kdo chce zapalovat, musí hořet!“ zvolal od řečnického pultu Průmyslového paláce. Kolikrát před ním to v tomto místě zaznělo, si netroufnu hádat. Tehdy ovšem byli přátelé ještě soudruhy, Průmyslový palác tehdy byl Sjezdovým palácem a palác ještě nehořel, hořeli a zapalovali delegáti stranických sjezdů.

To vše už tady bylo. A ne jednou.

Byl tady, a to docela nedávno, i sjezd jiné velké politické strany. Ta nepořádá sjezdy, pořádá kongresy. Její kongres se rovněž konal v Praze. Po kongresu jsem četl spoustu analýz a komentářů o tom, jak se ODS odchyluje od demokracie, jak byl její kongres manipulován.

Když byl Kongresem ODS zvolen první místopředseda David Vodrážka, byla jeho volba popisována jako politický trik Mirka Topolánka. Jak mohl na druhý post ve straně být zvolen člověk veřejnosti a mnoha delegátům sjezdu neznámý, starosta pražského obvodu? Není to podezřelé? A místopředseda Langer se kandidatury na „prvního“ vzdal, není to ještě podezřelejší? Volba se tím, podle mínění tisku, stala „instalací“.

„Jedinou novou tváří ve vedení strany je starosta Prahy 13 David Vodrážka, jenž nahradil na postu prvního místopředsedy Béma. O jeho instalaci delegáty požádal Topolánek.“

Aktuálním tématem je ovšem XXXV. sjezd ČSSD.

Nutno přiznat, že modernizace ČSSD přinesla své ovoce. Hladký průběh jejího dokonale organizovaného sjezdu narušil jen jeden malý nedostatek. Vše klapalo jak na drátku. Předseda byl zvolen, žádný protikandidát nebyl. Místopředsedové, ti za muže, zvoleni byli, z přesně odpovídajícího počtu kandidátů. Ti, co původně přebývali, se kandidatury včas vzdali, aby snad nenarušovali rovnováhu mezi kandidáty a jejich předurčenými posty a aby příliš mnoho kandidátů nevneslo zmatek mezi delegáty. Nakonec to dopadlo dobře, až na ten jediný malý lapsus.

Sjezd ČSSD se v jedné věci vymkl svým pořadatelům z rukou. Nebyla zvolena - dle stanov povinná - místopředsedkyně. Nahonem byla nominována řada kandidátek, bylo jich celkem sedm. Některé z nich nikdo, ani reportéři na místě, ani drtivá většina delegátů sjezdu neznala, jejich tváře a jejich jména nebyla nikdy vidět a slyšet. I moderátor sjezdu u jedné z nich zkomolil její jméno. A hle, Česká televize ve svých instantních analýzách okamžitě rozebírala a analyzovala, jak se ČSSD modernizuje a omlazuje, jak nové, neznámé, demokraticky zvolené tváře zajistí těsnější sepjetí vedení strany s místní a krajskou úrovní a jak je to dobře, že tomu tak je.

Nakonec tomu tak přece jen nebylo. Místopředsedkyně za ženy zvolena nebyla a o tom, která ze dvou zbývajících mladých, neotřelých tváří post zaujme, rozhodnou ne delegáti sjezdu, ale Výkonný výbor. Čerstvý vítr do strany vnese buď neznámá tvář bývalé nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové, nebo jen o něco málo více neznámá tvář bývalé Jandákovy náměstkyně Kateřiny Kalistové.

Opravdu, organizace byla téměř dokonalá. Předseda Paroubek je spokojen. Lepšímu a hladšímu průběhu sjezdu by snad pomohlo jen malé zlepšení. Nešlo by to nějak v rámci modernizace strany udělat tak, že by se příště sjezd nezdržoval tím, že by volil každého jednotlivého kandidáta tajně a zvlášť? Nebyla by konec konců mnohem spravedlivější veřejná volba a mnohem efektivnější jednotná kandidátka, něco jako kandidátka na stranické funkce používaná v týchž místnostech bývalou vedoucí stranou s historickým posláním?

Pan předseda nám ostatně připomněl, kdo a jak jej inspiruje. Na otázku reportérů Týdne „Přece jen vás čtvrtina delegátů nevolila, kdo myslíte že to byl?“ odpověděl rozmarně: „Nevím, ale já si to zjistím.“

Proč se mi nějak nechce věřit, že pan předseda jen žertoval...?

Při sledování nadšených reportáží a vstupů analytiků České televize jsem se zasnil. Představ si, milý čtenáři, že podobně hladký průběh by díky „skvělé organizaci“ měl kongres ODS. Předseda Topolánek by neměl protikandidáta. Na post každého místopředsedy strany by kandidoval jen jeden kandidát. Kongres by uzavřel diskusi novinářům. A David Vodrážka by nebyl zvolen delegáty kongresu, ale dodatečně, ze sedmi jmen, která padla v závěrečných hodinách kongresu, Výkonnou radou ODS.

Protože má fantasie nezná mezí, představuji si, jak by takový Kongres byl přenášen a komentován Českou televizí. V duchu vidím, jak Daniela Drtinová s milým úsměvem hodnotí hladký průběh sjezdu, pardon Kongresu. A jak se Mirek Topolánek rozčiluje, že media jsou k ODS nefér a jak hned po příštích volbách přinese nový tiskový zákon, který jim to zatrhne. A jak jeho přátelé telefonují šéfredaktorům českých deníků, že pokud se jim to nebude líbit, mohou se připravit na to, že jim utne příjmy z inzerce.

Je čas vstávat, je zase den a naše media připravují své diváky a čtenáře na další politickou událost. Pan předseda Paroubek spolu s kolegou Filipem ohlásili na dnešek páté pravidelné hlasování o nedůvěře vládě.