Paní Müllerová, věděj, že v Čechách a na Moravě bude v roce 2018 působit okolo 120 tisíc neziskových organizací? – Pane Švejk, nedělejte si šprťouchlata z počestné osoby, to kdyby každý obyvatel například krásného města Olomouce měl svou neziskovku, tak ještě bude pořád přes 19 tisíc obyvatel hanácké metropole chybět. To by císař pán nedovolil, takovou marnotratnost.

Ale nyní již vážněji. Nevíme sice, kolik bylo takzvaných neziskovek za Rakouska-Uherska, ale dnes je jich v desetimilionové České republice opravdu okolo zmíněných 120 tisíc. Ne uvěřitelné číslo patrně nejen pro pana Josefa Švejka.

Jelikož o peníze jde až v první řadě, je dobré připomenout, že zmíněná masa „neziskovek“ dostala jen za loňský rok z veřejných rozpočtů téměř 18 miliard (ne milionů) korun.

Samozřejmě mezi zmíněnými desetitisíci neziskových subjektů je spousta užitečných entit pomáhajících například zdravotně postiženým osobám či opuštěným zvířátkům a za své úsilí si zaslouží určitě poděkování a přiměřenou podporu z veřejných zdrojů. Nicméně nalijme si čistého vína, je mezi nimi i nemálo poloparazitujících na veřejných penězích, ať již českých, nebo tzv. evropských.

Pro informační komplexnost dodejme, že existence přiměřeně početného „neziskového“ sektoru je mimo jiné projevem zdravé a aktivní občanské společnosti.

Zařadit pod „stošestku“

Nejsem politik, abych nyní od stolu házel čísla, že by stačilo třeba 14 miliard místo zmíněných 18 miliard korun anebo že by se počet neziskovek měl zredukovat například na 60 tisíc. Myslím, že doba centrálního plánování je pryč, nicméně jeden návrh bych do této diskuse měl. Pokusím se na věc podívat z nového úhlu pohledu.

Patrně jste také slyšeli o zákonu č.106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, tedy populární „stošestce“, se kterou mnozí žádají o informace (nejen) od správních úřadů tzv. ostošest! Mezi subjekty, které ze zákona musí poskytovat informace, vcelku neuvěřitelně chybějí ty, jež je často nejhlasitěji žádají: neziskovky. Proč tomu tak je?

Jak jsme si řekli již výše, neziskové organizace mnohdy čerpají z veřejných peněz miliony, či spíše desetimiliony. Řada z nich se tváří jako nejsvatější mezi svatými. Mám tedy progresivní návrh, třeba se jej pracovití poslanci ujmou: zařaďme neziskovky do režimu povinných subjektů povinně poskytujících informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Ne nutně všechny, ale ty, které čerpají víc než padesát procent svého rozpočtu z veřejných zdrojů, ať už od města, kraje, státu, či EU. Ostatní neziskovky by se mohly přirozeně přihlásit pod režim „infozákona“ dobrovolně.

Sečteno a stošestkrát podtrženo: skutečnost, že neziskové organizace pod informační zákon nespadají, je do značné míry nesystémová a nelogická.

Jsou si naši zákonodárci vědomi, že pod (neziskovým) svícnem je někdy tma? Smíme znát, co se pod ním vlastně schovává? Ano, v demokratickém právním státě máme právo to vědět. Notabene i různí planě moralizující aktivisté a aktivistky (abychom byli genderově korektní) by měli pocítit to, co tak důrazně požadují pro jiné: patřičnou kontrolu veřejnosti.

LN, 31.1.2018

Autor je právník a publicista