Česká politika má za sebou týden licoměrnosti. Lidovci rozdíraní aférou svého šéfa jako v transu opakovali mantru o presumpci neviny. Zelení bohorovně převzali trička s nápisem „I já jsem Čunkův hlas“. ODS se šklebila, jak ji vadí zdržování práce Sněmovny, přestože činnost ministerstva pro místní rozvoj, kabinetu i parlamentu paralyzuje zejména trestně stíhaný vicepremiér. Ale ani předseda ČSSD si v očích médií před neúspěšným hlasováním o nedůvěře vládě příliš nepomohl avizováním překvapení, které pak nepřišlo…

Kdo však nečekaně zklamal, byl Vlastimil Tlustý. Na odiv dávanou statečnost a zásadovost vyměnil za gesta a účelovost. Institucionalizovanou skupinu modrých rebelů představil krátce po těsném obhájení vládní důvěry a nabídl ji jen partajnímu establishmentu. Tlustý totiž hovoří o „reformní parlamentní platformě“, otevřené poslancům, senátorům, maximálně ještě hejtmanům či starostům. Zájem o řadové členy ODS nejeví. Samozřejmě, potom by nad ní mohl ztratit kontrolu. Zatímco takto slouží coby snadno ovladatelný nástroj pomsty, který jeho stvořitel může též deaktivovat.

Zrod regulérní frakce by vyžadoval odvahu a programové vymezení, nikoli pouze umanuté odmítání koaličního kompromisu. Jenže frakce u nás nemají na růžích ustláno: strany je považují dýku do zad a voličům zapáchají disharmonií. Ani jejich historie není slavná. Na scénu dosud zpravidla přicházely ve fázi pohasínání partajního plamínku. Zažili to Svobodní demokraté, Občanská demokratická aliance i Unie svobody.

V ČSSD vznikla Kavanova Frakce sociálně demokratické levice, jakmile po propadu preferencí a odstranění Špidly začala hořet půda pod nohama Stanislavu Grossovi. Co bylo některými pokládáno za reakci na rozmlžení ideového profilu soc.dem., ustalo s razantním nástupem Jiřího Paroubka a nedůslední reptalové měli po ptákách. V ODS zase slovo frakce vyvolává mrazivé vzpomínky na podzim 1997 a pád Klausovy vlády.

Přitom funkční, soutěživé a respektované frakce mohou přispět k zlidštění politických stran, jejich rozkročení a pluralitní pověsti. Nahrazují žabomyší války, které s vidinou lukrativních postů vedou o mrtvé duše se opírající bratrstva, hlubšími debatami o programu a směřování daného subjektu. Tuzemské strany navíc mají málo členů a ještě méně expertů. Cokoliv, co je může oživit, by měly vítat. Pak by ani křesťanský sociál Hovorka nemusel od nechápavých kolegů v KDU-ČSL slýchat slogany o neřízené střele.

Frakce potřebují zdatné lídry, jejichž postoje jsou pevné a srozumitelné. Vlastimil Tlustý toto renomé má. Přesto upřednostňuje opatrnost. Exkluzivní klub, v němž mu společnost dělají takřka neznámí poslanci s nálepkou ukřivděných, Tlustému umožní, aby nemusel hlasovat otevřeně proti Kalouskovým chaotickým reformám, ale zároveň se vyhnul dotazům, proč svoji revoltu nezavrší složením mandátu. Tak daleko jít nehodlá. Lepší je spustit na vodu vlastní člun, sledovat v těžkých chvílích hlavní flotilu z povzdálí, leč v příhodném okamžiku opět hupnout na její palubu. Nic nového pod sluncem. Ve zdejší politice se prostě hraje při zdi a na jistotu.

Právo 23.6.2007