Sociálně demokratický proud troubí na ústup. Toť víceméně celoevropský proces, ale jeho středoevropská odnož patří k nejmarkantnějším. Polsko a Maďarsko tradiční demokratickou levici prakticky zrušily a jejich dominantní partaje se ani nenamáhají skrývat volnou inspiraci Pilsudského či Horthyho érou. Politiku Budapešti dokonce znalci charakterizují jako refeudalizaci. Inu, Horthy byl přece c. k. admirál...

V České republice má Česká strana sociálně demokratická našlápnuto k tomu, aby si sama dala ránu z milosti. Takže jediný, kdo se ještě v regionu drží na výsluní, je slovenský Smer. Opatřený výhodou, že „obsluhuje“ voliče od radikální levice po střed.

Pražské vládní koalici dominuje levicově populistický projekt ANO 2011, značící nejambicióznější projekt druhého (nově možná „až“ čtvrtého) nejbohatšího Čecha, bratislavského rodáka Andreje Babiše. Mocenská améba, která by mohla stejně dobře konat tvrdě pravicové kroky, kdyby to přineslo obchodní či mocenský zisk předsedovi a jediné faktické postavě hnutí. S ním do holportu šla v minulém volebním období ČSSD, jež vzápětí pokazila, co (ještě) mohla. Nebyla s to nabídnout mediálně atraktivní postavy, kdežto dnešní ministerský předseda skvěle pochopil tajemství videopolitiky. Investici zhodnotil báječně, jelikož koaliční partner alias úhlavní nepřítel obsazoval pozice tradičně, postaru. Dle partajních kamarádšoftů. Já na bráchu, brácha na mě. Průměrnost, loajalita a formálnost stranické knížky coby ideál. Premiér Sobotka, jenž se na svůj post předsedy „strany a vlády“ hlavně trpělivě proseděl, přišel pod tlakem politicko-mediální divize holdingu Agrofert o všechno.

Pozice se tudíž vzápětí přepólovaly. Z Andreje Babiše, byť trestně stíhaného, se stal premiér a sociální demokraté s ním zůstali. Z neukojené touhy po postech, co jiného. V prvním období mocenské spolupráce s multimiliardářem ztratili voliče, v druhém dech. Ztrácejí právo na (parlamentní) existenci, jak tomu přisvědčují také výsledky evropských voleb. V nich obdrželi nula mandátů.

Dokud byla „oranžoví“ silní, klíčové problémy strany prakticky nikdo z papalášů neřešil. Teď, když se potácí na hranici volitelnosti, vystupují o to palčivěji na povrch jako vřed. Problémy s hrozivým zadlužením se podařilo jakž takž vyřešit, ale to je asi tak všechno. Ukazuje se nedostatek kvalitních kádrů, které stranická věrchuška systematicky likvidovala. Dlouho se z podobných důvodů neprovozovala kvalitní politická prognostika či vzdělávání straníků. Léta chyběla opravdová strategie a výtečníci ve vedení nesmyslně okysličovali plamen konfliktu s bezohledným „hradním pánem“ Zemanem. Se skutečným polistopadovým obnovitelem „socanů“, jenž má sloní paměť a vybraným spolustraníkům nikdy neodpustil „zradu“. Že jej nezvolili prezidentem v nepřímé volbě roku 2003.

Z motivovaného Zemana se i proto stala dvakrát přímo zvolená hlava státu – a klíčový hybatel české mocenské scény, který se jako nějaký temný bůh mstí. Má páky na premiéra Babiše a současně si udržuje neformální vliv v několika partajích. Včetně rovněž uvadající Komunistické strany Čech a Moravy, jejíž vedení se taktéž snaží rychle urvat, co se ještě urvat dá. Pročež hlasováním podporuje vládní koalici.

Vznikl tím barvitý paradox. Zatímco Smer zrodilo spojení hlavních levicových sil Slovenska, v Česku zůstaly oddělené a konkurenční. Spolupracující spíše ad hoc. Systematizace věci přišla na pořad dne až teď, za obchodníka Babiše. Ten oproti „intelektuálním“ vůdcům Lidovému domu snadno a rychle pochopil, že vazby na minulý režim občany dávno nezajímají. Takže například trapná kampaň za odstranění pražského pomníku maršála Koněva není než projevem nadbytku ambicí místního starosty a nedostatku jeho politického důvtipu.

Celé je to mocenské řešení pragmatické, z nouze, s křížkem po funuse. V něm KSČM, blízká původně levicovému Zemanovi, slušně napomáhá likvidaci ČSSD. Její tonoucí loď už začínají opouštět krysy, zatímco hudba na palubě Titanicu stále hraje. Ponižující koaliční píseň.

Obdobný komentář publikoval slovenský deník Pravda