aneb Noviny coby spolehlivý výtah k moci

V poslední době jsme očitými svědky toho, jak některá velmi věrohodně působící proroctví mohou být falešná. Vezměte si například tištěná média.

Před pěti lety se mediální analytici předháněli v temných vizích jejich absolutního soumraku, s tím, že noviny jsou úpadkové médium na pokraji krachu, které už vlastně nikdo nechce a nikoho nezajímá, vyjma poslední hrstky staromilských předplatitelů. V éře globálních informačních technologií přece na celé čáře vyhrávají zpravodajské servery, a kdo chce, může být na všech možných informačních kanálech napíchnut de facto online. Ne, že by na tom nebyl kus pravdy - co se dostupnosti informací týče, žijeme v době totální otevřenosti kanálů z celého světa.

Tištěné noviny ale přesto začínají znovu nabývat na významu, ovšem nikoliv kvůli zvětšujícímu se počtu jejich abonentů. Začínají být opět přitažlivé a sexy z jiných důvodů: ukázalo se totiž, že jejich role coby ústředního opinion makera neboli tvůrce veřejného mínění byla v poslední době značně podceňována.

Už ve 30. letech minulého století přitom proslulý mediální analytik Walter Lippman upozorňoval, že právě noviny mají na veřejné mínění kruciální dopad: nabízejí témata a my coby čtenáři si podle nich věci nejprve určíme, pak definujeme, poté je uvidíme a následně jim i uvěříme.

Nevím, zdali Andrej Babiš někdy něco od Waltera Lippmana četl, rozhodně se ale chová, jako by měl jeho publikaci z roku 1922 s názvem „Public Opinion“ neboli Veřejné mínění na nočním stolku. Jím vlastněné tištěné tituly předkládají veřejnosti články určitého typu, obsahu i témat a oč více se soustředí např. na kdejaký mediální výstřelek prezidenta, o to méně se věnují vládnímu angažmá, a pokud ano, tak značně redukovaně a formou neutrálních, ne-li přímo pozitivně zabarvených zpráv.

A přestože to sám Andrej Babiš i redaktoři jím vlastněných titulů srdnatě popírají, ministr financí skrze svá média vzkazuje svým voličům (a nejen jim), o jakých tématech se má mluvit a která považovat za marginální, koho si přeje ve vládě a koho ne - vzpomeňme např. na intenzivní mediální kampaň proti exministryni spravedlnosti Heleně Válkové, jíž se potřeboval zbavit.

U méně ostražitých čtenářů to zabírá, což se pak odráží v průzkumech veřejného mínění i v hodnocení Andreje Babiše i celé vlády - je veskrze vnímána jako dělná, fungující a akceschopná.

Několik předchozích kabinetů tuto herní výhodu nemělo - nejčtenější tištěné tituly tehdy patřily německým vlastníkům a pracovali v nich novináři, kteří o počínání kabinetů psali s o hodně nabroušenějšími a břitšími pery.

Vlastnit tištěné noviny se prostě vyplácí, a přestože už to není tak výnosný byznys, jako dřív, coby výtah k politické moci to v Česku funguje zcela spolehlivě.

Pionýrem v této oblasti byl před lety v Itálii Silvio Berlusconi, u nás našel učenlivého následovníka v Andreji Babišovi, a jelikož oba prokázali, že tato taktika je více než úspěšná, rozrůstají se řady jejich pokračovatelů: majitel hazardního holdingu Synot Ivo Valenta si pořídil noviny Dobrý den s Kurýrem, a ač je jejich dosah jen regionální, stal se díky nim senátorem.

Investiční skupina Penta poté, co spolkla slovenský deník Sme, mlsně krouží kolem vydavatelství Vltava-Labe-Press a deníků Bohemia. Majitel Penty Marek Dospiva sice tvrdí, že politické ambice nemá, ovšem i kdyby neměl, mít coby hračku vlastní noviny s celorepublikovou působností se prostě hodí, zvláště když rozsáhle podnikáte v tak citlivých a mediálně sledovaných odvětvích, jako je zdravotnictví.

A navíc i pro Marka Dospivu platí ono okřídlené „nikdy neříkej nikdy“: rok se sejde s rokem a kdo ví, čí jméno bude příští rok po podzimních volbách vyryto na štítku jedné ze senátorských lavic.