Vlna odporu státních zaměstnanců dorazila z Evropy i k nám. Svůj provoz zastaví nebo výrazně omezí finanční úřady, statistiky, úřady práce, úřady katastrální, zdravotnická zařízení nebo ústavy sociální péče. Ke stávce se symbolicky chtějí přidat i herci, železniční doprava nebo policisté. Je to v zásadě souhrn těch lidí, jejichž pracovní pozice je založena službou pro občany České republiky, za kterou si dotacemi platí, aniž by si ji mnohdy objednali nebo čerpali. Jaké jsou hlavní cíle odborů státních zaměstnanců, které veřejně deklarují představitelé jejich odborů? Cituji:

1) Chceme zabránit sociálním otřesům rodin zaměstnanců rozpočtové sféry, které může nastartovat necitlivá aplikace schválených systémových změn v odměňování.

2) Odmítáme destruktivní rozpočtové škrty, které bezprostředně ovlivňují kvalitu, rozsah a dostupnost poskytovaných veřejných služeb a zapříčiňují nárůst nezaměstnanosti s dalšími dopady na ekonomiku státu.

3) Požadujeme, aby systémové změny schválené v novele platové části zákoníku práce byly zakomponovány do prováděcího platového předpisu způsobem, který nepřipustí nekontrolovatelnou diskriminaci v odměňování zaměstnanců rozpočtové sféry.

4) Stávkou vyjadřujeme zásadní nesouhlas se snahou o zavedení institutu smluvních platů a libovolnému rozšiřování kategorií zaměstnanců, u nichž může být stanoven plat v rozpětí přiznané platové třídy.

5) Odmítáme nařízení vlády, kterým se stanoví stupnice základních tarifů pro příslušníky bezpečnostních sborů snížené o 10 %.

6) Formou stávky veřejně projevujeme nesouhlas s arogantním a neodpovědným přístupem vlády a vládní koalicí ovládaného Parlamentu ČR k platové politice zaměstnanců veřejných služeb a správy.

Ani jediné slovo o vlastním zodpovědném přístupu ke státnímu rozpočtu. Ani jeden návrh na zeštíhlení státu, volání po zefektivnění výkonu státní správy nebo snad přiznání svého podílu na stavu, kterého Česká republika svou umělou přezaměstnaností a zbytnělou byrokracií dosáhla. Ani náznak sebekritického připuštění si, že občané ani zdaleka nepotřebují tolik služeb, kolik současný ochranářský stát zavedl. Kdyby alespoň slovo, mohl bych se i připojit. Bohužel z jejich úst zní jen jedno velké „já, já, já, jenom já“.

Pojďme se tedy podívat trochu do historie. Taková Margaret Thatcherová moc dobře věděla, že silné politické postavení odborů je tím nejhorším, co může společnost a stát potkat. Odbory zneužívají svého postavení a pod hezky znějícím termínem „sociální smír“ ve své podstatě vydírají ostatní. V šedesátých letech začaly postupně stupňovat své mzdové požadavky a rapidně se zvýšil počet stávek. Železná lady věděla již tehdy, že pokud odbory uspějí ve svých požadavcích, bohatství společnosti nevzroste. Výrazně zákony omezila dosavadní moc odborů. Začala sražením moci a práv odborářských bossů. Zavedla tajné hlasování o zahájení stávky, neboť do té doby se hlasovalo veřejně a řada odborářů byla perzekvována svým vedením v případě, že nesouhlasili. Zakázala podpory jedněch stávkujících dalšími stávkujícími z jiných podniků, zrušila povinné členství v odborech, které si odbory v některých podnicích vynutily, zakázala stávky z politických důvodů, volby v odborech se musely konat tajnou a přímou volbou a každých deset let muselo být v každých odborových svazech referendum členů, jehož cílem bylo rozhodnutí, zda si přejí pokračování poskytování finanční podpory politickým stranám. To bylo totiž běžným a otevřeným způsobem podpory levice. Za dobu vlády Margaret Thatcherové poklesl počet odborářů o čtvrtinu, zaniklo více než sto odborových organizací a snížil se počet stávek i jejich délka. Zároveň ale také systematicky snižovala dotace do průmyslu, na bytovou výstavbu a na politiku zaměstnanosti. Výsledkem takové tvrdé vlády, kterou odpůrci označovali za asociální, byl v podstatě hospodářský rozkvět Velké Británie.

Nebo Ronald Reagan. Ten v roce 1981 vyhodil 11.345 stávkujících letových dispečerů, kteří neuposlechli jeho výzvy, začali stávkovat a do 48 hodin se nevrátili do práce. Prostě je vyhodil a nahradil vojenským personálem.

Nemusíme ale chodit ani tak daleko do světa. (zdroj: wiki) Takový Tomáš Baťa, který zavedl mnohé nové myšlenky ve výrobě a prodeji svých výrobků, kterými dokázal ovlivnit množství budoucích ekonomů, čerpajících z jeho praxe dodnes, když jeho postupy jsou stále užívány jako příklady top managementu. Když se vrátil z Ameriky, kde byl čerpat nápady a zkušenosti, začal stupňovat požadavky na dělníky. Za špatně provedenou práci jim udílel pokuty ve formě srážek ze mzdy. Nepřistoupil na požadavky sociálně-demokraticky orientované odborové organizace, následkem čehož se uskutečnila stávka zaměstnanců. Baťa nastalou situaci vyřešil výpověďmi pro všechny stávkující a na jejich místo přijal nové, nekvalifikované pracovníky, které si vyškolil. Ano, vím, stát bohužel nemůže za současného pojetí fungovat jako firma. Nezbývá než dodat jedno veliké „bohužel“. Kéž by služby státu podléhaly skutečné poptávce jeho občanů po nich. Kéž by odměna za práci státních zaměstnanců byla vždy založena jen na měřitelném výkonu a ne na politikaření a stanovování cílů, za jejichž nehospodárnost není v důsledku nikdo skutečně odpovědný.

Když státní zaměstnanci v minulosti čerpali výhody v době prohlubování státního dluhu, nikdo z nich neřekl cokoli ve smyslu „pozor, je to nehospodárné“. Je prostě nutné si přiznat, že služeb státu je zbytečně moc, s čímž koresponduje jak nadbytek státních zaměstnanců, tak náklady na jejich pracovní pozici. Níže uvedený citát vyslovil Winston Churchill za jiných podmínek a pro jiný účel, ale myslím, že na adresu současné české vlády, v kontextu připravovaných stávek, sedne jako poklice na hrnec:

„Nikdy neustupujte, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, v maličkostech ani velkých věcech, o kus ani o kousek, ledaže byste ustoupili cti a dobrému mravu. Nikdy neustupujte před nátlakem, nikdy se nepoddejte zdánlivě zdrcující převaze nepřítele.“

Autor je zakládající člen Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora