Dobrá vláda má nastavovat podmínky fungování, ne zakazovat a přikazovat

Opakované plošné zavírání škol, obchodů, hotelů, restaurací a služeb nepřineslo nikde na světě lepší výsledky v porovnání s jasně nastavenými podmínkami, za jakých je možno mít trvale otevřeno a opatrně fungovat.

Před rokem instinkt velel zavřít, koupit čas, rozhlédnout se a potom postupovat dál. Teď máme informace, data, zkušenosti - a stejně jisté vlády v jistých zemích i vybraných státech v USA trapně lpí na postupu, který se neosvědčil. Ze svých centrál chrlí impotentní nařízení komplikující život a nepřinášející řešení zdravotní krize.

Delegovat pravomoc na regiony a města, dát lidem, firmám, institucím důvěru, aby jednali podle situace u nich doma, je noční můrou manažerů odkojených centrálním řízením.

Nevím, fakt nevím, co jim brání nechat lidi jednat v rámci nastavených podmínek. Proč mají potřebu jim opakovaně přikazovat a zakazovat a po čase zjistit, že se občan začal chovat jako zlobivé dítě, které má na háku i to nejdůležitější. Své zdraví.

Ano, existuje riziko chyb. Každý dobrý manažer ví, že musí občas dovolit svým ovečkám chybovat a poučit se, jinak se společnost nepohne z místa. Každý rodič musí jednoho dne risknout roztažení křídel potomků, sledovat jejich první let z rodného hnízda a doufat, že si poradí. Když si umí poradit jednotlivci ve společnosti, poradí si i společnost.

Cesta ven ze slepé uličky vyžaduje dávku kreativnějšího myšlení a odvahy. Co takhle přestat deklarovat plošná opatření, místo toho vyjet do terénu a zjistit, že situace v každém regionu je trošku jiná, někde jsou opatrnější, někde odvážnější. Dohodnout se s nimi na postupu a nechat je jednat. Nechat vedení měst a vesnic pracovat s lidmi a podniky na jejich území. Zrušit zákazy a místo nich stanovit podmínky provozu.

Čteme denně, že je třeba zpomalit šíření, snížit počty v nemocnicích, bankroty a depky. Úsměvné je slyšet deklarace podobné komunistům v osmdesátých letech, co všechno „je třeba“ udělat, abychom dohnali a předehnali, co jsme předtím zanedbali. Následuje podiv nad tím, že nikdo nic, co bylo v plánu, nedělá, nic nefunguje a vytoužený cíl je v nedohlednu.

Centrální nařízení nikdy a nikde dlouhodobě nefungují. Bují šedá ekonomika, tajné otvíračky, ignorování všeho shora, nadávání, letargie.

Dobrá centrální vláda musí být jako dobrý rozhodčí ve fotbalu: být neviditelná. A je jedno, zda utkání probíhá klidně, anebo se na hřišti jiskří. Teď se momentálně jiskří. Rozhodčí z Prahy by měl nechat kraje a města hrát s tím, že každý ví, že on je pánem na hřišti a k dispozici má žluté a červené karty. Ale hrají oni! On do mičudy nemá co kopat svou nohou chlupatou.

Centrála, pokud chce být užitečná, by měla po světě shánět očkovací látky, nastavit pravidla hry a dozorovat jejich dodržování. Každý se musí chovat jinak podle své situace, ne všichni stát v lati od Aše po Beskydy a čekat, co nového bude v denním rozkazu. Kdo nechce dodržovat podmínky, nechť zavře. Kdo chce provozovat živnost ještě bezpečněji, než je nastavené minimum, může si pro svůj podnik zvolit přísnější pravidla.

Koneckonců, když si lidi v Karviné vyrobí ohnisko nákazy, bude to v první řadě jejich nemocnice, která se zaplní. Ne pražská, ne budějovická. Na to už jsme také přišli, ale znalosti a zkušenosti nevyužíváme. Motivace k opatrnosti je jasná.

Starosta městečka může promluvit přímo s paní kadeřnicí, aby se ona domluvila se svými zákaznicemi, jak budou chodit, aby bylo stříhání a melírování pro všechny bezpečné. Ředitel školy ví, jaká je situace ve městě, jak jsou na tom jeho žáci a učitelé. Můžou spolu navrhnout postup a doladit detaily. S hospodským je možné se dohodnout, že ubere dva stoly a pro koho není u stolu židle, tomu naleje do džbánku a pošle ho domů. A na stojáka nikdo nechlastá, jinak přijede strážník nebo starosta osobně.

Ono to není až tak složité, ale z pracovny v Praze a se selským rozumem zablokovaným ve stavu nouze se kočíruje těžko.