Moudře zvolit do krajského zastupitelstva není nijak snadný úkol. Vědomě i nevědomě vstřebáváme denně desítky impulsů pro politické rozhodování, ale jen zlomek z nich se týká regionální roviny. A tak i letos se řada voličů bude v krajských volbách rozhodovat podle celostátní situace a celostátních politických témat.

Ještě donedávna se zdálo, že tím klíčovým budou církevní restituce. Nyní ale mají vážnou konkurenci v poměrech na ministerstvu práce a sociálních věcí, v etanolové aféře, ve vzpouře uvnitř ODS i ve hrách, které rozehrává prezident Václav Klaus, a v událostech, které se vrší okolo něj.

Nejúspěšnější patrně bude opět sociální demokracie, i když ve srovnání s rokem 2008 jí voliči určitě ubudou. Dvakrát se do téže řeky vstoupit nedá, zvlášť když občané udělali s oranžovou politickou reprezentací, jež před čtyřmi roky vystřídala většinové modré krajské osazenstvo, svoji vlastní zkušenost. A ta se sotva obešla i bez občasných disharmonických tónů. Tím nejhlasitějším bylo selhání středočeského hejtmana Davida Ratha. Vážné jsou i problémy spojené s regionálním operačním programem Severozápad. Drobné korupční a klientelistické kauzy se vyskytly ve většině krajů a střídavě zasahovaly obě nejsilnější politické strany, ČSSD a ODS.

Také proto jdou v celorepublikovém součtu sociální a občanští demokraté zvolna dolů, zatímco vzhůru se derou komunisté a některé menší mimoparlamentní strany, v regionech leckde provázené ještě lokálními politickými formacemi.

Zážitkem pro labužníky pak bude sestavování koalic v krajských zastupitelských sborech. Dá se tušit, že hodně jich bude čistě levicových a nejspíš se – a to i proti vůli Lidového domu – znovu objeví i velkokoaliční svazky ČSSD a ODS. Pravicová většina by se mohla prosadit v jednom, dvou regionech, ale možná ani to ne. Buď jak buď, sociální demokracii čeká po volbách období programových i personálních ústupků, tak dobrou vyjednávací pozici jako minule zkrátka mít nebude.

Při tom všem politickém hemžení by ale nemělo být zapomínáno na samotný princip krajské správy. Podle jeho autorů mělo dojít k přiblížení rozhodování o lokálních otázkách blíž občanům. I v malé zemi, jakou je Česká republika, se dělba moci, jak vertikální, tak horizontální, vyplácí. Potíž je ale s podobou regionálního uspořádání.

Dlouhodobě se domnívám, že krajů bylo zřízeno zbytečně mnoho, za efektivnější a logičtější jsem vždy považoval zemské uspořádání, byť třeba modifikované. Příliš vysoký počet krajů se nepříznivě odráží i v čerpání prostředků ze strukturálních fondů Evropské unie, pro které se musely vytvořit paralelní územní jednotky. To už mohli zákonodárci při ustavování krajů rovnou pracovat s územími o rozloze okresů – tam by aspoň občané na své reprezentanty poněkud lépe dohlédli.

Zásada subsidiarity je cenná v tom, že regionální správa lépe zná místní problémy a dokáže je efektivněji řešit než jediné centrum – počínaje dopravou, přes školství a zdravotnictví až po životní prostředí. Musí k tomu ale mít odpovídající podmínky, zejména rozpočtové, což se u nás bohužel neděje. Sledujeme totiž opakovanou tendenci vlád vylepšovat si své vlastní hospodaření na úkor krajů. Ty se potom ocitají v pasti: mají kompetence, ale není v jejich silách jim finančně dostát. Dvojnásob obtížné to je, když na sebe narazí odlišně politicky zbarvená vláda a odlišně zbarvené krajské reprezentace.

S tím souvisí kvalita veřejné správy a samosprávy na území krajů. Vzhledem k poměrné čerstvosti regionálního uspořádání u nás slabší úroveň špiček regionální samosprávy a veřejné správy nepřekvapuje. Každopádně je v tomto směru co dohánět, včetně profesionality a politické odpovědnosti. V některých krajích totiž dochází k tomu, že tamní reprezentace upřednostňuje své vlastní zájmy a staví mezi sebou a občany zeď, která je o to smutnější, že vzniká tam, kde bychom spíš očekávali pravidelnou komunikaci a spolupráci. Ani krajská referenda nejsou příliš využívána.

Snad i probíhající kampaň přivede příští regionální lídry k poznání, že bez spokojeného voliče se žádný politik neobejde. Už proto se vyplatí naslouchat mu po celé funkční období.

Pak už zůstane jen náročné a dlouhodobé zadání, aby krajská politika nedlela tolik ve stínu politiky celostátní. Formování zodpovědného občanství a lokálního patriotismu by to každopádně prospělo.