Kvapem se blížící parlamentní volby rozhodnou o směřování Česka na další čtyři roky. Občan má v zásadě pouze několik málo možností jak se s tímto fenoménem parlamentní demokracie vyrovnat.

Tou první možností je nevolit. Toto rozhodnutí může vyplývat v zásadě opět ze dvou možností. Buď se člověk o politiku nezajímá a všeobecné politické předvolební šílenství ho neoslovuje, nebo si naopak na politiku a politiky obecně stěžuje, je s nimi velmi nespokojen a nehlasování je formou určitého protestu. V demokracii je právo nevolit zcela běžné. Pouze některé státy s parlamentní demokracií mají volební povinnost např. pod sankcí peněžité pokuty za neúčast (v poslední době tak například s vysokou volební účastí proběhly volby v řecké části rozděleného Kypru). K prezidentským volbám v USA se pravidelně dostavuje zhruba polovina voličů s hlasovacím právem, přičemž poslední volby byly na poměry USA poznamenány relativně vysokým zájmem voličů.

Pokud se člověk rozhodne využít svého práva volit, má u nás možnost vybírat z kandidátek více než dvaceti politických stran. V žádném případě proto neobstojí alibistické tvrzení některých nevoličů, že nehlasují proto, že si nemají koho vybrat. Tím daný občan spíše dokumentuje svůj odpor vůči politice jako takové a zařazuji ho myslím právem mezi ty, kteří svou neúčast ve volbách chápou jako formu protestu proti stávajícímu establishmentu. Za malého zájmu médií nedávno uběhlo šedesát let od prvních poválečných voleb v Československu. Ptal jsem se proto své staré matky, které bylo v té době krásných osmnáct let, koho že vlastně tehdy volila. A tak jsem zjistil, že se tehdy volilo až od 21 let. V tehdejší nabídce politických stran v historických zemích Čech, Moravy a Slezska byla ale provedena výrazná selekce. Po válce nebyla obnovena činnost strany agrární z důvodu „kolaborace s nacistickým režimem“ a i to byl jeden z důvodů úspěchu KSČ, která volby v roce 1946 drtivě vyhrála. Venkov totiž ve velké míře volil (nemaje agrárníky) komunisty.

Dnešní situace je naštěstí zcela jiná. Česká občanská pravice reprezentovaná ODS je silnou protiváhou české levici, v níž nemalý podíl tvoří stále komunisté. Jejich předvolební se přimknutí k Paroubkovi a přehlasování prezidentského veta zákoníku práce a zákona o neziskových nemocnicích ukázalo obavy levice z volebního výsledku letošních voleb. Proto na poslední chvíli využila levice svého velkého úspěchu z voleb 2002 a koalicí poslanců ČSSD a KSČM zvrátila veto prezidenta. Toto společné hlasování Paroubkových sociálních demokratů s komunisty neposouvá ČSSD doleva, spíše vtahuje komunisty z míst extrémní levice pod Grebeníčkovým vedením do role sociálně demokratického béčka. Žádnou zvláštní výhodu pro levici v tomto společném postupu nevidím. Ti, kteří hlasovali v roce 2002 pro ČSSD a komunisté jsou jim jako partner ČSSD zcela nepřijatelní, svůj hlas v letošních volbách Paroubkovi jistě nedají. Paroubek na oplátku získá část hlasů těch, kteří v roce 2002 hlasovali pro komunisty a Paroubek je z různých důvodů oslovil jako „buldozer české politiky“. Proto očekávám mírný pokles ve výsledku KSČM oproti roku 2002.

Do výsledku letošních voleb se pravděpodobně zapíše výrazně i Strana zelených. Právě ta zřejmě přebere hlasy sociální demokracii. Paroubek se k tomu vyjádřil tak, že hlasy pro zelené jsou hlasem pro ODS. Tím se snaží od volby zelených odradit právě odpadlíky od ČSSD. Pravděpodobnost, že však zelení překročí hranici 5% nutnou pro vstup do poslanecké sněmovny je vysoká, a Paroubek tak bude nucen po případném úspěchu zelených vábit tu část zelených, která je bytostně levicová.

Občanská pravice reprezentovaná ODS má stále podle všech dostupných průzkumů největší šanci na volební vítězství. Z hlediska prorůstání organizovaného zločinu se státní správou za vlády ČSSD se dokonce odstavení vládní ČSSD od moci jeví jako naprosto nezbytné. Sám Paroubek totiž navzdory jeho sebevědomí, s nímž prohlásil, že „on je tou změnou, kterou požaduje ODS“, není žádnou zárukou toho, že se korupční kauzy dnešní vlády podaří vyšetřit a viníky potrestat. ODS se dle mého názoru zasadí o zlepšení svobod jednotlivce a omezení neblahé role státní byrokracie na omezování občanských svobod. Snížení daňového zatížení je vlastně jenom prostředkem k dosažení tohoto cíle. Málo se však dle mého názoru akcentuje, že výborné výsledky ekonomiky a českého průmyslu zvláště, jsou dokladem funkčnosti soukromého vlastnictví. Navíc akcelerace tohoto růstu po vstupu Česka do EU je dokladem, že naše otevřená ekonomika těží a bude stále více těžit z odstraňování bariér, které brání obchodu a podnikání obecně. Nová pravicová vláda by se proto měla navíc daleko razantněji zasadit o rušení výhod „starých členských zemí EU“ a tlačit na rychlejší odbourávání omezování svobody pracovního trhu v rámci EU.

České volby na počátku června 2006 tak budou nefalšovaným testem toho, zda se vydáme po stezce vyšlapané Zemanem a Paroubkem těžících ze závisti a připoutávání občanů ke „štědré ruce státu“ nebo zda dáme větší prostor pro svobodu jednotlivce. Často se říká, že volby jsou „o daních“ a podobných jakoby hmatatelných věcech. Určitě jistá část rozhodování leží i v této rovině. V zásadě se ale na území dnešní Evropy střetávají dva pohledy na roli státu a postavení občana v něm. Věřím, že tím primárním je svoboda jednotlivce a vytváření co nejlepších podmínek pro rozvíjení se bez šikany státní byrokracie. A zde vede podle mne čára mezi volbou ODS nebo ČSSD.