Ze zpráv, které se vynořily po vyhlášení tendru na dodavatele mýtného pro naši dálniční síť, je zřejmé, že se výběr jaksi nepovedl. Ze čtyřech firem, které se do tendru přihlásily, byly tři ze soutěže vyřazeny pro nesplnění podmínek zadání tendru a vítězem se stala rakouská firma Kapsch s druhou nejvyšší cenovou nabídkou (tolik alespoň informace z tisku).

Je svaté právo odmítnutých uchazečů o tuto zakázku, aby použili všechny možné opravné prostředky, pokud se cítí rozhodnutím výběrové komise a posléze vlády diskriminováni. Nemíním se zde rozepisovat o tom, zda při zadání došlo k chybám, zda požadavek na technologii diskriminoval některé potenciální uchazeče či zda je vybraná technologie tím, co se Česku do budoucna vyplatí. Jde mi o to, že se premiér Paroubek vyjádřil po prvních protestech postižených firem ve sdělovacích prostředcích, že navrhne prověření výběrového řízení Úřadem na ochranu hospodářské soutěže. Mimo jiné řekl "že u toho nebyl" a že by se měl ministr dopravy postavit k tomuto problému "jako chlap".

Z mnohaleté osobní zkušenosti i z teorie řízení plyne, že vedoucí pracovník musí umět delegovat značný díl odpovědnosti na své podřízené pracovníky a musí mimo jiné své podřízené pracovníky umět i podržet, pokud postupovali v souladu s pravidly (zákony). Šéfové, kteří se snaží "být u všeho" a o všem rozhodovat bez ohledu na rozměr řešeného problému, se vystavují riziku selhání jimi řízeného systému v případě, že náhle z jakýchkoliv důvodů z řídícího procesu vypadnou (nemoc, delší dovolená apod.). Pokud řízení zkolabuje ihned po tom, co "řídící" pracovník vytáhne paty z domu, je to příznakem selhání celého řídícího systému a především selhání vedoucího pracovníka.

Paroubek již po nástupu do funkce premiéra prohlásil, že bude "aktivně" vstupovat do jednání na ministerstvech. Tím vlastně naznačil svou nedůvěru ve schopnosti svých ministrů. Není přeci vůbec normální, aby se v našem státě všechny věci řešily na té nejvyšší premiérské úrovni. To obvykle nepřidá na autoritě ministrům, kterým předseda vlády tímto způsobem mydlí schody. Tím, že se Paroubek vměšuje do všech kauz, za nimiž vidí potenciální body v popularitě, se stalo jasným měřítkem jeho práce. Navíc je ministr Šimonovský z "nepřátelské" koaliční strany a potopit proto takového ministra mu v zásadě není proti srsti. Škoda jen, že se stejnou razancí nehodlá premiér postupovat v případě Pozemkového fondu a bývalého ministra Zgarby. Jeho demise by měla být začátkem snahy o rozpletení přihrávky lukrativních pozemků do rukou spekulantů. V případě Zgarby se naopak zdá, že demisí ministra to skončilo.

Paroubek se nemůže vymlouvat ani na to, že on si ministry nevybral, nýbrž je pouze převzal. V případě ministrů za KDU-ČSL a US-DEU je tento výběr beztak pouze na vedení těchto dvou stran stávající "koalice" a Paroubek tak pouze sklízí to, co tato "koalice" při svém vzniku zasela. Protože na druhou stranu Paroubek své "koaliční" partnery vydírá tím, že si určité návrhy nechá v případě nutnosti schválit s pomocí komunistů (Marťanů?), je to dokonalá ukázka vládní anarchie.