Ještě ostřejší než obvykle bude letošní bitva o státní rozpočet. Schodek bude nesporně gigantický a ať si kdo říká co chce, jde na vrub rozdávačné politiky, na niž tenhle stát prostě a jednoduše nemá peníze.

Je úplně jedno, jestli deficit bude 88 nebo 127 miliard korun. To podstatné je, že výdaje na sociální transfery stoupají o sedmdesát miliard, což je nějakých sedmnáct procent. Tedy asi dvaapůlkrát rychleji, než roste česká ekonomika. Obyvatelé této země byli během osmi let vlády sociální demokracie poměrně úspěšně transformováni na klienty „sociálního státu“ a cesta zpět nebude vůbec jednoduchá. Každý maličký posun totiž trvá řadu let a je o něj zpravidla sváděna silná politická rvačka.

Nejlépe je to vidět na vývoji sociálních příjmů od roku 1990. Tehdy podíl sociálních dávek a důchodů na hrubých příjmech domácností činil podle údajů Českého statistického úřadu 24,3 procenta. Pravicové vlády devadesátých let svou střídmostí v rozdávání stlačily tento poměr pod dvacet procent. Za Zemanovy éry začal význam dávek vzrůstat, ale ještě ne nijak dramaticky. Tak jako ještě dramaticky nerostly deficity veřejných rozpočtů. Zlom nastal po roce 2002, kdy Špidlova vláda usoudila, že „zdroje jsou“, a orgie začaly. Vrchol pak přišel po nástupu Jiřího Paroubka. Ten se sice opakovaně holedbal akceschopností své vlády, ale právě během posledních patnácti měsíců narostly deficity do astronomické výše, vláda ztratila kontrolu nad vývojem veřejných financí a poměr sociálních příjmů k celkovému hrubému příjmu domácností přesáhl v prvním kvartále dokonce pětadvacet procent.

Po zdanění a zaplacení zdravotního a sociálního pojištění se to blíží polovině disponibilních příjmů obyvatelstva.

Samozřejmě musíme vzít v úvahu, že se na tom podílejí výraznou měrou naši důchodci. I bez nich je však růst závislosti domácností na dávkách od vlády neodůvodnitelně vysoký.

Studiem informací dostupných na webových stránkách ministerstva práce a sociálních věcí potom zjistíme, že většina peněz nejde těm opravdu bídným. Růst je dán z podstatné míry zneužíváním nemocenské a dalších dávek, které nejsou testovány příjmem. Nyní mají rovněž růst především nemocenská a rodičovské příspěvky.

Pozoruhodné je také to, že poměrně razantně rostou příjmy státu od lidí s vysokými výdělky, zatímco platby daní a pojistného od lidí s nízkými příjmy stagnují a v reálném vyjádření dokonce klesají. Platby připadající na jednoho člena domácnosti příslušící k deseti procentům domácností s nejnižšími příjmy totiž nominálně narostly od roku 1998 do roku 2003 o pouhých pět stovek, tedy zhruba o sedm procent, což nekryje ani inflaci. Zatímco platby člena rodiny z opačné desetiny příjmového spektra narostly z 35 na 50 tisíc korun. Je zřejmé, že přerozdělování je čím dál strmější, a to i podle údajů, které nepočítají s posledními úpravami daně z příjmu, kdy lidé vydělávající více než třicet tisíc byli programově diskriminováni. Nepřiměřené fungování sociálních dávek rovněž potvrzují další údaje o sociálních skupinách ohrožených chudobou. Jak je možné, že neúplná rodina, kde, byť jediný, rodič pracuje, je ohrožena bídou téměř stejně jako rodina nezaměstnaných, kde se dotyčným prostě nechce vstávat ráno do práce? U neúplných rodin je takto ohroženo třicet procent domácností, u nezaměstnaných jen o šest procentních bodů více.

Chtějí opravdu levicoví politici tvrdit, že je správné, když stát v takto gigantických rozměrech přerozděluje individuální příjmy a vytváří tak široké skupiny závislé na státní dotaci bez ohledu na jejich ekonomickou aktivitu? Je správné, aby dobrá orientace v sociálním systému ovlivňovala životní úroveň více než to, zda je dotyčný člověk opravdu ochoten pracovat?

Lze o tom úspěšně pochybovat a z těchto údajů i celkem správně vyvozovat, že jen velmi pozvolný pokles nezaměstnanosti při prudkém růstu výkonnosti ekonomiky je způsoben nezodpovědnou sociální politikou. To je ale jen prvoplánový důsledek. Tím vážnějším je, že takto skutečně vstupujeme do té části Evropy, kde se fakt nemusí chodit do práce a život je tak skvělý. Po nás potopa.

Vládám ČSSD se tak vlastně podařilo za osm let zavést v českých podmínkách sociální stát, jehož se staré evropské země nejsou z politických důvodů schopny zbavit, který je dusí a likviduje jejich konkurenceschopnost, znemožňuje vytváření pracovních míst a vyhání nejschopnější a nejvzdělanější do emigrace za rozumnější hospodářskou politikou. Jen v Česku se to zkrátka díky Paroubkům a Škromachům podařilo dosáhnout o něco níže na žebříčku ekonomické vyspělosti, a v našich podmínkách nemohou důchodci jezdit ani na Mácháč, natož na Mallorku. A pokud se vývoj posledních osmi let nepodaří zvrátit, tak už to lepší prostě nebude.

LN, 12.9.2006

zástupce šéfredaktora Eura