Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Kdo z totálně rozhašteřených politiků mohl čekat, že mu po sečtení výsledků voleb nebude dovoleno dělat dál ramena na své soupeře a naopak bude postaven před úkol usednout k jednacímu stolu s úhlavními nepřáteli? Tytam jsou hrozivé slogany varující před KSČSSD či modrou diktaturou. Ve stínu se ocitá tajemný plukovník Kubice se špinavými ataky premiéra i sociálnědemokratičtí šibalové s nenasytnými kapsami. Osud káže, aby dřívější války byly vystřídány extrémní trpělivostí.

Přesto ještě chvíli potrvá, než emoce vyvanou definitivně. Pokud vítězná strana od prvního dne slibuje personální čistky v údajně prohnilých institucích a poražení ji nechtějí pustit do míst, z nichž by prý mohla zahladit důkazy o vykonstruovaných obviněních sociální demokracie těsně před volbami, nezbývá než doporučit všem, aby na pár dní odjeli někam k rybníku mezi kuňkání žab a koncertování cvrčků.

Volby vyhrál ten, kdo se nebojí. Voliči, jež se nenechali vystresovat, statečně dorazili k urnám a vybrali si z panoptikální nabídky kandidátů. Ale také politici, kteří i při rozdělení poslaneckých mandátů sto ku stu dokáží dojednat životaschopné vládní aranžmá. Naděje, že se tací najdou, umírá poslední.

Do voleb se zapojilo o zhruba půl milionu občanů více než v roce 2002. Ve zvrácení sestupné křivky volební účasti věřil už málokdo. Pravda, postarala se o ně zejména ostrá polarizace politické scény a agresivní kampaň. Stoupenci levice se semkli za Jiřím Paroubkem a Vojtěchu Filipovi, řady jehož poslaneckých oveček v komunistickém dresu notně prořídly, nezbylo než uznat, že hegemonem v této části politického spektra zůstává sociální demokracie. Vývoj na pravici je obdobný. Malé strany se nepřiblížily ani k tříprocentní hranici a jejich sympatizanty, včetně příznivců někdejší liberální větve čtyřkoalice, zlanařila ODS. Ta byla též úspěšnější v přesvědčování nerozhodnutých voličů.

O štěpení voličstva podle vzdělání, profese, věku a regionální příslušnosti bylo v minulých dnech napsáno mnohé. Opomíjí se však členění na zastánce týmové hry a autoritativního vůdcovství. První přístup uplatnil Mirek Topolánek, který může slavit hlavně díky značce, druhý pak Jiří Paroubek, jenž dokázal posbírat důvěru těch, co se dříve odchýlili od jeho méně výrazných předchůdců, Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse. Předseda ČSSD má také patrně největší zásluhu na volební účasti. Jedni se před ním třesou strachy, další mu visí na rtech a s vervou na hlasovacích lístcích kroužkují jeho jméno.

Při letmém pohledu na voličské zázemí může jako jediná zůstat klidná ODS. Fanoušků má hodně, relativně věrných, navíc zhusta se rekrutujících z mladších ročníků. Naopak před ČSSD stojí povinnost udržet si přelétavé duše a čerstvě vyrazit mezi vysokoškoláky a prvovoliče. Křesťanským demokratům už opět chybí opora ve městech a obecně volnomyšlenkářštějším prostředí. Miroslav Kalousek na snahu Josefa Luxe stvořit českou CDU dvakrát dobře nenavázal. Komunisté si sáhli na dno svých možností a dlí na rozcestí. Vydají se po vzoru lidovců za úzkou skupinkou skalních, nebo odhodí zaprášené tesilové obleky a navléknou lehké moderní šatky? Uvažovat o zelených je předčasné. Děkujme za to, že jsou. Přinášejí zpestření, ačkoli šestice jejich poslanců je spíše než z rozevlátých aktivistů složena ze seriozně, někdy až koženě vyhlížejících tváří.

Patový výsledek rozdělení sněmovních mandátů je svým způsobem sympatický. Říká nám totiž, že nezáleží jen na práci, kterou odvedli voliči, ale rovněž na obratnosti a konstruktivnosti politiků. Jinými slovy: ti, co se spoléhali na to, že jim občané rozdají karty k jasnému vítězství, teď musejí sami přiložit ruku k dílu a svoji pozici si řádně vypotit. Pokud se ukáže jako schopnější a větším koaličním potenciálem vybavená pravice, vládnutí si zaslouží. Opoziční straně nezbude než zpytovat svědomí a hledat, kde učinila chybu. Platí to i v obráceném gardu. Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze ten typ obratnosti, který velí nakupovat v táboře protivníka. To pak není čistá hra, nýbrž švindl. Bohužel ale ani ten se v tuzemských kuloárech nedá vyloučit.

Žehrat na špatnou konstelaci hvězd o volebním víkendu či na nepřízeň volebního zákona je od politiků nemístné. Pakliže si chtěli stěžovat, mohli před volbami a ne až po vyhlášení výsledků. Ideální není žádný volební systém, žádná forma propočtu, žádný model volebních obvodů. Navíc u nás zakořenilo pokřivené vnímání výsledků. Poměr 100:100 není poměrem mezi pravicí a levicí. V první skupině se skrývají zelení, u nichž lze předpokládat spíše centristický profil. A formace druhá obsahuje jak levici demokratickou, tak levici populistickou, extrémní (v mnohém se blížící krajní pravici), byť se stoupajícím počtem státotvorných (a „evroputvorných“) demokratů. Kromě toho nic politiky nenutilo, aby šablonu sto ku stu přijali. Nabízejí se i jiné kombinace mandátů, jiné složení zvažovaných koalic. Nemluvě ani o nikoli nereálné šanci na vznik velké koalice, která by vládla skoro až děsivou převahou 155:45.

Co se z dostupných ingrediencí nakonec zrodí, je dnes ještě záhadou. Stále se zde otevírá prostor pro sociálními demokraty vytouženou menšinovou vládu hledající podporu napříč sněmovnou, ať už by ji sestavovala ČSSD samotná nebo s menším partnerem či partnery. Jiří Paroubek zmínil také atraktivní možnost vlády nestranických odborníků, jejímž vedlejším efektem by mohlo být posílení renomé ČSSD ve společnosti a nalákání expertů, ale i příslušníků akademické obce do blízkosti Lidového domu. Již načrtnutá velká koalice má též svůj fanklub, který bude průběžně bobtnat. Snad jen na Topolánkův kabinet ODS+KDU-ČSL+SZ bych nevsadil ani vindru, nedojde-li k nějakému absurdnímu zvratu při jednáních s ČSSD. Na čem se všichni shodnou, je odpor k mimořádným volbám. Malé strany, jež jsou slabší než věštily průzkumy, by mohly zlikvidovat a velké na nich nemají zájem pro tučnou výplatu za hlasy voličů i získané poslance.

Zvláštní kapitolou pak je prezident republiky. Václav Klaus má znovuzvolení téměř jisté, nesvedou-li okolnosti ke spolupráci především lidovce a komunisty, na jejichž chování bude velmi záležet. Nadto si prezident chce vychutnat příležitost tahat za povolební nitky a ponoukat politiky k různým variantám. Zálibu v řešeních připomínajících opoziční smlouvu přitom – stejně jako Miloš Zeman – nepopírá. Tím spíš vroste význam mediální reflexe jeho počínání, které může věcem prospívat, ale i škodit, jestliže nebude držet své vášně na uzdě.

Předvolební kampaň byla nepovedeným divadlem, ba šmírou. To skutečně zajímavé představení začalo teprve nyní. A i když se větší část odehrává za staženou oponou, i to málo, co vidíme na forbíně, vypovídá o našich volených zástupcích více než dost.

Literární noviny 12.6.2006

Autor je poradce předsedy Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka