Václav Klaus, důstojně reprezentující naši zemi v nejvyšší státní funkci, se do dnešních dnů stává mnohostranně probíranou osobností v médiích i různých tištěných periodikách. Na tom samozřejmě není nic divného, už z toho prostého důvodu, že mimořádně silné a myslící osobnosti jsou velice vděčným tématem pro názory na jejich postoje a činnost. Naposledy byla vyvolána ostrá polemika článkem politologa Mariána Kišše Největší bludy Václava Klause (LN, 19.3.2006).

Každému soudnému člověku je zřejmé, že má právo na omyl i občasně vyřčený blud a že naštěstí žijeme v době, kdy se za názory nezavírá, nevěší ani neupaluje. Spíše zažíváme v životě situace, že nás něco či někdo dopaluje. Alespoň při vášnivých diskusích zůstáváme v temperamentním rozpoložení a ideální stav bych nazval názorově dialogovou teplotou, kdy je ještě možné v rozhovoru udržet dostatečně pádné argumenty a věcnost.

Pozoruhodná na debatě o současné i příští hlavě státu je skutečnost, že se odehrává tak předčasně, s takovou názorovou intenzitou a zápalem, jako by měla volba proběhnout místo řádných parlamentních voleb. Nemohu se ubránit myšlence, že je zde vyvolána silná poptávka po osobnosti tatíčkovského typu jakou byl ve své době T.G.Masaryk. Pro mnohé občany se současný pan prezident nejeví jako jeho prvorepublikový předchůdce-prezident zakladatel. A přitom se právě jemu v určitých činech podobá. Na prvním místě dosaženým vzděláním, i když v rozdílných oborech, a pak v zakládající činnosti. Rozdělení bývalé federace bylo činem znovuzakladatelským směřujícím k neosamostátnosti na cestě obnovované a navazující prvorepublikové demokracie. Nejvyšší ústavní činitel se tak hrdě přihlásil k odkazu ducha T.G.M.

A ani prezident první republiky se hned nestal pro občany osobností tatíčkovské demokracie. Ta se začala postupně rodit s přibývajícími léty intenzivnějšího sjednocování národa a také víry jednotlivých občanů v tehdejší demokratický systém, který se na evropské půdě šířil. Demokracie první zakladatelské republiky je plným právem nazývána příkladným ostrovem evropské demokracie. Symbolicky vzato, jako by ostatní národy měly připlouvat a učit se od nás, především od člověka v čele státu.

Dnešní hlava státu by tak měla zřejmě naplňovat čelní myšlenky svého důstojného předchůdce, protože některé jsou nadčasové a zaslouží si plné podpory zvláště od občanů hlásících se k odkazu duševně-duchovního vlastnictví Masarykova. Výrok "Skutečná federace národů nastane, až národové budou volní a sami se spojí. K tomu směřuje vývoj Evropy" platí i pro současný vývoj, kdy je potřebné posílit demokracii nejen národní, ale i evropskou.

21. století však evokuje otázku, zda se forma tatíčkovské demokracie nepřežila. Patriarchální způsob vládnutí již není jediným možným ve vyspělých společnostech. Nabízí se tak otázka, jestli by v české společnosti měla zapustit kořeny demokracie maminkovská. Spory a dohady ohledně nového představitele neotatíčkovství nabírají na intenzitě skutečně předčasně. Buď je tato situace vyvolána vzpourou a nedospělým vzdorem občanů-dětí vůči občanu otci-zakladateli nové samostatnosti, anebo politickou potřebou dalších let k demokratickému prokazování řízení státních záležitostí z Lán bez podpory příliš rudě a zároveň beze studu se usmívajících komunistických spratků. Pokud ještě nenazrál čas maminkovské demokracie, bude nanejvýš potřebné dát další prostor Václavu Klausovi k zisku potvrzení v dalším prezidentském období pro reprezentování země již s očištěným štítem od podpory třešničkovo-přezrálých nevychovanců.