Já vím, že rýpnout si do Evropské unie obecně a do Rakušanů zvláště je vděčné a populární. Nemyslím si však, že je dobře, aby i média, jinak k vládní politice obvykle kritická, podléhala tomuto pokušení natolik, že zcela rezignují na ty chatrné zbytky analytického myšlení, které v jejich redakcích přetvávají.

Všichni jsme přesvědčeni, že víme moc dobře, jaké jsou motivy jednání našich státních a politických zástupců: svědčí o tom i výsledky všech průzkumů o důvěryhodnosti jednotlivých institucí.

Proč však děláme neustále výjimku u hodnocení motivů, které určují jejich kroky v bytové politice? Proč se zdá, jakobychom věřili tomu, že je tato politika motivována obavami o osudy obyčejných lidí, když ve všech ostatních případech by nám to přišlo absurdní či zcela naivní?

Vždyť ten, kdo jen trochu sleduje své okolí, se musí dnes a denně setkávat s problémy, u kterých mu okamžitě napadne jediné (a správné) řešení: "Ať se odstěhuje/přestěhuje".

Kolik rodinných, sociálních, psychologických, zdravotních, makro i mikroekonomických problémů by se snadno vyřešilo, či vůbec nenastalo, kdyby bylo možné, aby se rodina, nebo některý její člen, prostě sebrali a odstěhovali jinam, do bytu, který by lépe vyhovoval jejich potřebám nebo možnostem.

Jak by se asi změnil život v celé zemi, kdyby podniky opět kolovaly oběžníky jako byl ten, který byl rozeslán mezi zaměstnance Dopravního podniku v Praze v roce 1929, v němž se s půlročním předstihem oznamovalo otevření vozovny ve Strašnicích s dovětkem "Toto oznámení se s předstihem P.T. zaměstnancům na vědomí dává, aby měli čas si v místě byty zaopatřiti"?

Problémů obyčených (nebohatých) lidí, vyvolaných neexistencí normálního trhu s nájemným bydlením je tolik, že i tak sebestřední politici, jako máme my, si jich nemohou nevšimnout.

To, že občané přesto většinově přijímají argument, že bytová politka je taková jaká je právě kvůli nim, kvůli tomu, aby neskončili v bezdomoví vyhnáni nenasytnými majiteli domů, kteří jsou notabene většinou restituenti (fuj!) nikoli prověření a sociálně cítící estébáci, je asi důsledkem právě té naléhavosti a palčivosti problému. Lidé mají tendenci hledat v takových neřešitelných situacích pomoc kdekoli se nabídne, bez ohledu na to, že to stéblo, kterého se tonouce chytají, je naprosto shnilé.

Když se nad tím zamyslíme, zůstává nad státní bytovou politikou rozum stát. Rozběhne se však velmi rychle, využijeme-li moudrosti věků a zeptáme-li se spolu s latiníky: Komu to dělá dobře?

Kdo tedy profituje z důsledků regulace nájemného? Velké banky, velké stavební firmy. Nikdo jiný. Ale to stačí k tomu, aby bytová politika byla taková jaká je. Bohatě stačí. To jsou ti, na kterých opravdu záleží. To jsou ti, kdo politika živí a zaměstnávají, ne ty, pitomý voliči.

Ty v těch svých směšných SVOBODNÝCH VOLBÁCH stejně musíš někoho z nás zvolit. A k tomu, abych to byl zrovna já, mi stačí, když všem slíbím, že těm druhým peníze vezmu a dám je jiným.

Tolik emoce.

Podívejme se na věc klidněji: Jediným zamýšleným důsledkem bytové politiky blokování vzniku trhu s nájemným bydlením je fakt, že tvrdým a bezohledným mimotržním působením podstatnou měrou zvyšuje poptávku po koupi bytů a tím přináší svým kmotrům mimořádný (ve své podstatě monopolní) zisk. A mimořádný zisk je něco, co všechny firmy opravdu milují a jen velmi nerady se toho zříkají.

V současné době si do osobního vlastnictví pořizuje byty mnohem více lidí, než by tomu bylo za normálních okolností. Byty si kupují i ti, pro něž je to z praktického hlediska nevýhodné, a také ti, kteří si to ve skutečnosti nemohou dovolit a hypotéka pro ně představuje nadměrnou finanční zátěž a riziko.

Velmi dobře vymyšleným způsobem, jak napomáhat působení této politky a jak zvyšovat její efekt je "výhodné" stavební spoření se státním příspěvkem. Nic to nestojí: vždyť i těch snížených 5% DPH z milionu je 50.000,- (a kupte si v Praze byt za milion).

Takže těch 20.000 státního příspěvku (bance, nikoli střadateli, prosím!) za jeden cyklus se bohatě státní pokladně vrátí. Ale na tom zcela jistě nezáleží: důležité je, že jak úspory, tak příspěvek jsou v mezidobí v té správné bance, kde buď běžným způsobem vydělávají, nebo slouží jako zdroj nenávratných (čti návratných ze státního rozpočtu) úvěrů pro všechny ty podnikatele roku a ty nyní kamarády, zítra nepřátele zřízení, které tak důvěrně známe a máme všichni rádi.

A stejně důležité je, že bytuchtivý občan pak za své úspory a úvěr od té správné banky koupí zboží od té správné firmy. Kdyby měl svobodnou volbu, možná by si úvěr nevzal a kmotra banka by přišla o zisk, a možná by si za své peníze koupil něco jiného a kmotr stavař by také přišel o zisk.

Aby nedošlo k nedorozumění: nemám nic proti zisku nikoho, ani bank ne, ale musi pocházet z peněz zákazníkem utracených dobrovolně - peníze předané v nouzi jsou loupež či vydírání, nikoli obchod.

Zvedne-li se tedy sazba DPH za nové byty z 5% na 19% (proč je to zrovna 19%, když se tak bojíme toho, aby nebylo draho?), neznamená to, že "zaplatíme za byty více". To bude platit jen pro tu nevelkou část lidí, která si bude moci byty dovolit i za vyšší ceny. (Je jímavá starost vlády o ně právě v této oblasti, když ve všech ostatních jim šlape na přezky jak jen může.)

Horší je, že přibude těch, kteří na koupi nového bytu nedosáhnou ani v bytové nouzi nejvyšší. To znamená méně úvěrů, meně statních peněz vydělavajících v bankách a méně zákazníků pro stavební firmy.

Za koho tedy bojuje vláda a ČSOB Sobotka s EU a Rakouskem? Inu za ty, za které bojují vždycky.