Abyste něco skutečně dokázali změnit, musíte mít tvrdé lokty a pevný názor, být nekompromisní, ale spravedlivý, neústupný, ale vnímavý k okolí. Nic z toho není a nemá Petr Nečas. Velmi dobře ho charakterizuje událost z konce devadesátých let. Když ji znáte, je v tu chvíli současné dění daleko čitelnější a pochopitelnější...

V roce 1997 došlo k pádu vlády, který byl vyvolán vnitrostranickým bojem o moc v ODS. V politickém žargonu se této události říká „sarajevský atentát“. Tehdy byl Petr Nečas předsedou Výboru pro obranu a bezpečnost PSP ČR. V úvodu rozkolu stál na straně těch, kteří krizi vyvolali. Zcela tehdy zapomněl na to, po zádech koho v místní organizaci v Rožnově pod Radhoštěm vyšplhal až do těch míst vysoké politiky v Praze. Prožíval panickou hrůzu z představy, že při postavení se za Václava Klause přijde v následujících předčasných volbách o svůj poslanecký mandát a pozici předsedy vlivného výboru. Zvykl si na ten život, peníze i státní servis. V místě svého bydliště hledal spojence k založení místní organizace nově vznikající Unie svobody, neboť nevěřil v úspěch ODS a chtěl se do sněmovny dostat znovu za každou cenu. Čtyři hodiny nočního telefonického hovoru s jeho tehdejším přítelem (který se možná staví i v diskusi pod článkem) a přemlouvání stály tehdy za tím, že se nakonec postavil vedle Klause a v ODS je dodnes. Nebýt toho hovoru, dnes by si jeden z jeho aktérů nedrbal hlavu smutkem a vztekem a jméno Nečase bychom už asi neslyšeli – stejně jako ostatních z Unie svobody.

Petr Nečas je dodnes stejný. Nerozhodný, bez schopnosti jasného pojmenování věci (skoro bych řekl takový tichý učitel politické korektnosti), bez přirozeného charismatu, bez schopnosti strhnout davy a jít příkladem, bez jasného názoru, za kterým by si stál a hájil ho svým tělem i duší. Patří mezi tu skupinu vrcholných politiků, kteří nezažili nikdy nic ve skutečné tvrdé životní praxi. Je to ve své podstatě profesí politik, což je ta nejhorší možná varianta v současné podobě Evropy. Kromě krátkého angažmá technologa po studiích už od roku 1992, tedy skoro dvacet let, sedí ve sněmovně. Je měkký, nevýrazný, bez tahu na branku. Při vyjednáváních o koaliční vládě doslova odevzdal Miroslavu Kalouskovi všechna důležitá ministerstva, další strategická dal Věcem veřejným. Petr Nečas nemá na to, aby byl skutečným premiérem. Tedy samozřejmě za předpokladu, že vašimi favority v takových pozicích nejsou lidi jako například Herman Van Rompuy nebo Vladimír Špidla.

Tím, kým byl na straně ČSSD Vladimír Špidla, tím je v ODS Petr Nečas. Jediným výsledkem vlády pod jeho vedením je totální devalvace významu pojmu „reforma“, ještě hlouběji ohnutá záda České republiky před Bruselem, více zasekaná státní pokladna a série takových hospodářských a daňových kroků a opatření, za které by se skutečný pravičák nemohl sám na sebe podívat do zrcadla. Styděl by se. Už jsem to psal před dvěma lety a stojím si za tím i dnes. Volbami v roce 2009 jsme jen ztratili další čas. Tak snad příště.

Autor je zakládající člen Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora