15.12.2019 | Svátek má Radana, Radan


POLITIKA: Tak pravil ´intelektuál´

2.10.2010

aneb Co to je svoboda, když vybírám popelnice…

Tak se 25. 9. 2010 konala programová konference České strany sociálně demokratické a někomu se tato sešlost mohla zdát jako velké překvapení. A to hlavně kvůli velmi klidným a přátelským panelovým diskuzím, jichž se účastnili různí nestraníci. Po úvodním projevu úřadujícího předsedy Bohuslava Sobotky se konala první tato diskuze, při které se povídali politologové, sociologové a takoví podobní lidští druhové. A slyšeli jsme samé řeči o naslouchání, vstřícnosti a otevřenosti.

Jako by se tedy zdálo, že sociální demokraté dostali rozum. Jako by si uvědomili, že existuje-li pro sociální demokracii nějaká naděje či cesta vzhůru, rozhodně nevede přes páně Paroubkův styl agresivity, arogance, demagogie, nabubřelosti a útočnosti. Ale dle mého názoru k žádné výraznější proměně sociální demokracie zatím nedochází.

Na první pohled se sice zdá, že se stranou ČSSD se skutečně něco málo začíná dít, ale pohled, zvlášť ten první, může klamat. Aby totiž naše největší levicová strana vypadala (ale právě že jen vypadala) jinak a lépe, nemusí dělat skoro nic. Stačí jenom zmírnit tón, nepůsobit agresivně, sednout si společně ke stolu s „levicovými intelektuály“ a pěkně a v klidu si o všem popovídat. O změně, jiném, rozumnějším a lepším stylu, o potřebnosti existence sociálního státu, o strategii, jak získat voliče střední vrstvy a tak podobně. Změna je sice na první pohled skutečně znát – každý pozná rozdíl mezi stylem velkolepého marketingového divadla, který ČSSD uplatňovala dosud, a komorní klidnou atmosférou, již jsme mohli cítit nyní, na programové konferenci. Ovšem do skutečné změny to má ještě daleko. A navíc změna může začít nejdříve tehdy, až bude mít strana plnohodnotného předsedu, lídra. Zda jím bude Bohuslav Sobotka, nevím, ale má přinejmenším dost velké šance se jím stát.

A už z tohoto důvodu ve změnu sociální demokracie k lepšímu moc nevěřím. Neboť pan Sobotka byl přece v nejužším vedení ČSSD i v období Jiřího Paroubka coby předsedy. Proč se tedy neozval a nevolal po jiném stylu už tenkrát? To se pana Paroubka bál? Ale vždyť sociální demokraté jsou přece demokraté, když to mají i ve svém názvu. Nebo tak docela nejsou? Nebo že by pan Sobotka neměl zásady? Dříve se spolupodílel na hrubém stylu sociální demokracie, nyní to chce najednou změnit a myslí si, že mu všichni zbaští, že to myslí vážně? Otázek je mnoho, ale to ať si sociální demokracie vyřeší sama.

Člověk by ale rozhodně neměl propadat nadšení – ať už je příznivec ČSSD či není – jenom proto, že si na programové konferenci všichni společně sednou k jednomu stolu a vzájemně si naslouchají, jsou umírnění a klidní. Ale přesně takovému nadšení propadl pan profesor Erazim Kohák, známý to filozof a „levicový intelektuál“, kritik volného trhu, kapitalismu a takových podobných věcí. Po úvodu konference – projevu Bohuslava Sobotky a první panelové diskuzi – byl pan Kohák přítomen ve studiu České televize společně s filozofem Miloslavem Bednářem (mohl bych napsat „pravicovým intelektuálem“, ale to se nějak nenosí, kdežto levičáci se termínem „intelektuál“ označují často) a oba komentovali, co zatím viděli a slyšeli. Na otázku moderátora, zda mu v tom něco chybělo, odpověděl pan Kohák takto: „Neměl jsem čas přijímat, co mi chybí, protože jsem byl prostě unesen tou změnou, která se tady děje v sociální demokracii. Sociální demokracie v posledních letech – ne tradičně, ale v posledních letech – byla stranou, která nenaslouchala. Která vylučovala. Prostě kdo nebyl s námi, je proti nám. A že i sám jsem se tam cítil jaksi odstrčen stranou. A tady vidím sociální demokracii jako stranu naslouchající. Tak to bylo to první nadšení.“ Poté hovořil o druhém nadšení – totiž že tam viděl mnoho mladých lidí, kteří věří myšlence sociální demokracie.

Slova pana Koháka mě dost překvapila. Názory tohoto filozofa jsou názorům mým dosti vzdálené, což by vůbec nevadilo; ale předpokládal jsem, že pan Kohák je přemýšlivý a zkušený člověk. Už jenom proto, že na tento svět přišel v roce třiatřicátém. A že by tedy mohl být i člověkem moudrým – což je označení pro velmi jakostní zboží. Člověk přemýšlivý a zkušený by totiž neměl propadat jakémukoliv druhu nadšení; měl by hodnotit, analyzovat, přemýšlet, srovnávat. Ovšem pan Kohák byl hned unesen a nadšen. Takové prohlášení bych ale čekal spíš od lidí mladých a nezkušených; ti přece častěji propadají tomu či onomu druhu nadšení. Ač jsem o několik desítek let mladší než profesor Kohák, rozhodně bych byl více opatrný s vyslovováním okamžitých závěrů. Neboť je potřeba se také zamyslet, není-li ta změna zase jen takové trochu předstírání, protože se to právě teď hodí, protože voliči volají po jiném stylu politiky. Pan Kohák je ale se vším hned hotov, a proto jej nemohu brát tak docela vážně, neb má duši spíš mladíka hned propadajícího nadšení. Ať se na mě nezlobí, ale do moudrosti mu toto dost chybí.

Ale podívejme se, o čem dalším spolu pan Kohák a Bednář diskutovali. Na moderátorovu otázku, co vlastně mají všichni voliči společné, odpověděl Miloslav Bednář takto: „Já bych řekl, že společné všem voličům je, že se chtějí mít dobře, lépe a chtějí být svobodnější; chtějí také rozhodovat sami o sobě, nechtějí, aby jim někdo příliš řídil život. Někteří to chtějí méně, někteří více; ti, co to chtějí méně, volí spíše levici, ti, co to chtějí více, volí spíše pravici.“ A dále se pan Bednář vyjádřil přímo o voličích sociální demokracie: „Sociální demokracie se zaměřuje na lidi, kteří spíše politiku chápou jako zaopatřování svého života než jako vytváření prostoru pro jejich svobodné uplatnění.“

S čímž samozřejmě pan Kohák nesouhlasil a prohlásil: „Nemyslím si, že sociální demokracii volí lidé, kterým méně nebo spíše méně záleží na svobodě, ale jsou to lidé, kteří mají konkrétní představu o tom, co svoboda je! Prosím vás, co je to svoboda, když nemám práci. Nemám byt. Když vybírám popelnice.“

A tady je potřeba se zastavit. Voliči sociální demokracie mají tedy jasnou představu o tom, co svoboda je. Ale jakou? To už jsme se od pana Koháka nedozvěděli. On naopak řekl, co svoboda není, nebo spíš kdy nám svoboda k ničemu není: když nemáme zajištěn byt, práci, základní životní jistoty a vybíráme-li popelnice. A zde je namístě vztyčit varovný prst: pozor na tyto věty, neboť vyjadřují víc než jen pouhou touhu po určitém stupni základních životních jistot. Nestačí totiž jen plácnout prázdnou frázi, což nečiní problém nejen profesoru Kohákovi, ale i jiným levicovým filozofům, nýbrž uvažovat trošku hlouběji. Jestliže nad větou pana Koháka popřemýšlíme, vyjde nám v podstatě toto: svoboda je dobré zboží, ale až v momentě, máme-li zajištěny životní jistoty. Nejdříve je nutno zajistit různé sociální výdobytky; dokud nejsou zajištěny, svobodu občan nepotřebuje. Teprve když má občan všechny sociální jistoty v kapse, je možno přistoupit k budování svobody. Tedy: nejdříve zaveďme socialismus – ráj rovnosti, v němž bude každý mít zaručené právo na všemožné jistoty; teprve až bude socialismus úspěšně zaveden, dá se přistoupit k povolování uzdy hloupému občánkovi, k rozšiřování jeho svobody. Ale kdy to bude, ptám se? Kdy si socialisté řeknou, že teď už to stačí, už jsme lidu zajistili životní jistoty v dostatečné míře, víc už jich lid nepotřebuje, nyní můžeme dát lidu i tu svobodu?

Pravděpodobně nikdy. Neb socialista bude vždy vymýšlet další a další mechanismy k „zlepšení“a „zjednodušení“ života lidu – už jsme jaksi sociální stát vybudovali, ale ještě vidíme nedostatky, že. Ještě je potřeba … tak třeba tadyhle ten příkaz zavést. Tak! Teď už je to hotové … ne, počkat, ještě tamhle ten zákaz bychom mohli ku prospěchu lidu uvést do praxe, pak už všichni budou mít skutečně zajištěno vše dle potřeb a každý bude pracovat dle schopností. A což ještě … to víte, nějak se živit musíme, to by bylo, kdyby naše práce byla zbytečná … což ještě tadyhle jedno lejstro navíc vymyslet a tamhle povinnost razítka uzákonit, musíme přece vykazovat činnost, navíc to přece děláme pro lid!

A i kdyby socialista přišel na to, že jeho práce je úplně zbytečná, jelikož se občan bez všemožných nařízení snadno obejde, či se bez nich má dokonce lépe a žije se mu snadněji, stejně už pak nelze mluvit o svobodě – myšlenka, že teď má lid jistoty a už můžeme budovat svobodu, je chybná. Svoboda se totiž nedá skloubit se státem sešněrovanou společností plnou různých jistot, o něž třeba zabednění občané ani nestojí. Buď mají občané svobodu, nesoucí s sebou i nejistotu, neb svoboda znamená hlavně svobodu volby, svoboda volby v sobě skrývá odpovědnost a odpovědnost v sobě skrývá nejistotu, anebo svobodu nemají; možná jistoty, většinou prachbídné a neuvěřitelně drahé, ale o svobodě nemůže být řeč. Takže abych dopověděl za pana profesora Koháka, co nakousl, ale nedokončil: Voliči sociální demokracie možná „mají konkrétní představu o tom, co svoboda je“: svoboda je něco, co je vcelku k ničemu. A je-li k něčemu, pak jen taková trochu svoboda, aby se neřeklo: svoboda říkat co chci a svoboda jít jednou za čas k volbám a zvolit si moudré vedení, které bude za lid správně rozhodovat, jelikož on sám je na to příliš tupý.

Pan Kohák je totiž čistokrevný socialista. Stačí ocitovat něco z jeho textu Proč se hlásím k sociální demokracii, uveřejněného v Deníku Referendum: „…těžko hovořit o rovnoprávnosti, když jeden si vybírá luxusní automobily a druhý si vybírá popelnice. Svádět to na lenost je pokrytectví. Líný syn profesorky srovnávací literatury a primáře na neurochirurgii ve špičkové nemocnici na tom stále bude líp než i neskutečně pracovitý nemanželský syn romské uklízečky někde v Ústí nad Labem. To trh nevyřeší. Pokud společnost nechce zaniknout ve střetu nesmyslně bohatých a beznadějně bědných, musí se sama zasazovat o vytváření rovných příležitostí.“

Mýlíte se, pane Koháku. Dva extrémní příklady, jež uvádíte, možná dávají na první pohled smysl, ale jakékoliv snahy o zvýhodnění „nemanželského syna romské uklízečky“ a naopak znevýhodnění „syna profesorky srovnávací literatury a primáře na neurochirurgii ve špičkové nemocnici“ v důsledku vedou k nerovnosti výsledků. Neboť toto je jedna ze základních nedomyšleností socialistické myšlenky: kvůli několika extrémním příkladům stát zasáhne, čímž se nakonec dotkne i normálních, neextrémních případů, které žádnou regulaci nepotřebují. Buď lze totiž vytvořit společnost rovných výsledků, tedy společnost v zásadě nepřirozenou a umělou, anebo vše necháme, jak běží, pak se ale musíme smířit i s nějakými nerovnostmi příležitostí. Třetí možnost není. A další nedomyšlenost: Erazim Kohák sice píše, že nechce-li společnost „zaniknout ve střetu nesmyslně bohatých a beznadějně bědných, musí se sama zasazovat o vytváření rovných příležitostí“, ale přitom nenavrhuje žádný recept, jak by takové „zasazování“ mělo vypadat. Typické. Prostě teorie, ale v praxi se jedná o tuhý socialismus; nic víc, nic míň.

Což lze doložit i další citací z páně Kohákova textu pojednávajícího o důvodech, proč se hlásí k sociální demokracii: „Demokracie, soužití ve svobodě potřebuje být sociální i v tom smyslu, že veliké koncentrace ekonomické moci a přirozené monopoly podléhají demokratickému dohledu. Může to být formou veřejnoprávní, formou veřejné regulace nebo formou přímého státního vlastnictví v oborech, které stát zvládá lépe než trh. Současná krize naznačuje, že by k nim mohlo patřit i bankovnictví. To je otázka do diskuse.“

Kdybychom tuto myšlenku dovedli do důsledku, znamenala by, že nejlepší způsob demokracie je státní vlastnictví. Neboť pan Kohák jasně píše, že „veřejný dohled“ se dá dělat různě – „formou veřejné regulace nebo formou přímého státního vlastnictví“; tudíž mají-li mít občané nad vším kontrolu, je to stejné, jako když má nad vším kontrolu stát, že. Což tedy znamená, že komunisté byli vlastně zarytí demokraté… A připočítáme-li si k tomu páně Kohákovu myšlenku, že stát by možná zvládal bankovnictví lépe než firmy, vychází z toho jasný závěr: tyto myšlenky nejsou vůbec nové. Pan profesor může vypadat sebedemokratičtěji, v důsledku je to ale typický socialista, a to nikoliv nějaký levicový liberál, nýbrž socialista kovaný. A svrbí mě prsty, neboť se mi chce napsat přímo komunista, ale abych neurazil páně Kohákovu demokratickou duši, neudělám to.

On totiž neměl žádné zkušenosti s reálným socialismem – jako mladý chlapec s rodiči z Československa v osmačtyřicátém roce odešel a dále se vyvinul v tehdejším levičáckém prostředí západních univerzit. Jeho myšlenky jsou jen opakované fráze, tisíckrát selhavší recepty různých dalších levicových „intelektuálů“. Takže pochybuji o tom, zda pan Kohák zcela chápe, co je svoboda.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.