Z bojkotu jedné profesury nic nevyplývá. Z jiných Zemanových kroků ano, a přitom bylo ticho

Naštěstí se včera stalo to, co v průběhu krátké aféry Putna navrhovaly Lidové noviny. Prezident Zeman akademiku Putnovi nebude bránit v profesuře, jmenovací dekret mu předá decentní ministr školství Petr Fiala, a co je důležitější, prezident se do budoucna pravomoci jmenovat profesory úplně vzdá. Konec dobrý, všechno dobré, jak pro Martina Putnu, jehož se samozřejmě mohlo dotknout, že o jeho kariéře rozhoduje politik, který jeho práci zřejmě vůbec nezná, tak i pro Miloše Zemana, který se skutečně mohl cítit jako stroj na podpisy, jehož názor nikoho nezajímá. Ale ta jepičí aférka cosi vypověděla také o české politice a veřejné diskusi.

Minulý čtvrtek Bohumil Pečinka v Reflexu popsal vzájemnou závislost dvou subkultur dnešní české politiky, zemanovského a schwarzenberského tábora. Neustálým hudrováním jednoho na druhého dodávají nejprve významu soupeři a hned potom sobě, neboť proti tak obludnému nepříteli se nám bude hodit nekompromisní obránce.

Aféra Putna, která odstartovala den po Pečinkově článku, je toho krásným důkazem. Ten natěšený slovník Miroslava Kalouska: "Pokud pan prezident opovrhuje akademickými svobodami, existuje reálné riziko, že brzy začne opovrhovat i svobodami občanskými. TOP 09 je připravena zmobilizovat všechny občanské síly k tomu, aby se mu to nepovedlo." A ta historická zkušenost promlouvající z Karla Schwarzenberga: "Jde o pokračování protektorátní politiky a politiky prezidenta Gottwalda." Až na to, že tady teď nikdo neposílal studenty nebo jejich učitele do výroby, natož aby je odvážel do Sachsenhausenu. Od ministra zahraničí to byla podobná nehoráznost, jako když prezident při oslavách Pražského povstání dělal paralely mezi ponižováním lidí v dnešním systému a za protektorátu.

Já něco plácnu, vy to pitvejte

Stejně tak je zřejmé, že samozvaný vůdce českých plebejců Miloš Zeman se rád vymezuje proti "intelektuálům" a že ho asi těší, jak spolehlivě, a přitom bezzubě oni na každou jeho provokaci zareagují: hlučnými, ale nepočetnými demonstracemi nebo peticemi, kde je seznam signatářů hotový dřív než samotný text. Netuším, jestli v tom je záměr, ale prezidentovi se těmito gesty skutečně daří odvádět naši mysl od některých jeho činů, které mají potenciálně široký dopad.

Bojkot jedné profesury je slepá větev prezidentova destruktivního pudu, nic z něho nevyplývá, nevede do žádného dalšího patra, odkud už lze přímo útočit na svobodu bádání nebo třeba zpochybnit financování vysokých škol. Zato když ještě v prezidentské kampani Miloš Zeman veřejně oznamoval, že o výběru kandidátů do Ústavního soudu se bude radit s jeho dosavadním předsedou Pavlem Rychetským, a pak se s ním o nich skutečně radil, nevyvolalo to skoro žádnou pozornost.

Přitom praxe, kdy si šéf voleného orgánu vybírá, koho mu má parlament dovolit, je skandální z principu a skladba Ústavního soudu může mít zásadní význam pro vývoj společnosti. Konkrétně ÚS, který bude ještě víc k obrazu Rychetského, bude mít možná ještě expanzivnější sklony a ještě víc si bude osobovat právo mluvit politikům do vládnutí. Není to důležitější, než jestli se jedna akademická kariéra dočká vyvrcholení teď hned, nebo si bude muset trochu počkat?

A kde bylo rozhořčení, když nedávno unikla skandální výpověď Miloše Zemana o privatizaci státního podílu v Mostecké uhelné společnosti? Ještě letos v únoru, kdy ho česká policie vyslechla, patnáct let po činu, se "důchodce" Zeman nestyděl tvrdit, že Appian Group, šlupka, skrze níž státní podnik vytunelovali jeho manažeři, byla jakási významná zahraniční firma. Obžalovaní si před švýcarským soudem vymohli, aby výpověď hlavy státu, kterému by se v ideálním případě mohly vrátit miliardy korun z jejich kont, byla vložena do spisu. Tohle se bohužel do střetu knížete a zemana, zápasu moderny (a světovosti) s tradicionalismem (a vlastenectvím), příliš nehodí.

Kolize Zeman–Putna byla zatím posledním vydáním tohoto symbolického zápasu. Ale je to umělé zužování nabídky, svým způsobem politická obdoba nekonečného, o reálném světě málo vypovídajícího kočkování pankáčů se skinheady. Ačkoliv normální člověk si jistě dokáže vybrat, které straně bude fandit, když dojde k akci, asi by ho nenapadlo sejít mezi ně a zapojit se do utkání.

"Ruské" trendy

Poznámka na závěr: existuje obava, že nás prezident Zeman povede do ruských vod, ať už geopoliticky, nebo alespoň mentálně a svými manýrami. Představa, že by dvacet let vcelku svědomité práce naší politické reprezentace na ukotvení republiky v západním světě teď mohl ohrozit jeden politik s malými pravomocemi, není nic než panikářství. Ať je prezident ve vztahu k Rusku podroben pečlivému dohledu, ať se ten dohled zostří, až bude levice za rok sestavovat vládu. Ale Miloš Zeman, muž, který nám chátrá před očima, už prostě nemá sílu, jíž disponoval před deseti lety. A ani tehdy se žádný příklon k východu nekonal.

Kdybych měl hledat "ruské" trendy v dnešní české společnosti, na prvním místě bych jmenoval vysoké tempo, jímž se oligarchové s přímými zájmy v politice nebo s přímými vazbami na vysoké politiky zabydlují v tuzemských médiích (Bakala, Soukup, Babiš aj.) Někdy to vypadá, že na odiv vystavovaná posedlost gravitací nového prezidenta k Rusku je dobrý způsob, jak svou vlastní "rusifikaci" zakecat.

LN, 23.5.2013