Uráží mě, jakým způsobem politici instrumentalizovali svou dobročinnost. Konkrétně mám na mysli kauzu bývalých ministrů Topolánkovy vlády, kteří čerpali poslanecké náhrady na dopravu a zároveň využívali i po odchodu z funkce služební auto s řidičem, na což mají podle zákona nárok. Princip kauzy je jednoduchý. Jestliže si politici vozili své zadky v ministerské "drožce", a zároveň dostávali svůj senátorský ši poslanecký plat, neudělali nic fakticky protiprávního, ale chovali se nemravně.

Nic nezvyklého, chce se říct, jako bychom právě na to nebyli od politiků zvyklí. A abychom jim nekřivdili, připusťme, že si to možná někteří ani neuvědomili, což jen dokazuje už mnohokrát prověřený fakt, že zákonodárci nahlížejí na své nedaněné náhrady jako na obyčejný příjem. A také s nimi podle toho nakládají. Ale dotýká se mě reakce, které se reportér Lidových novin od většiny dotyčných bývalých ministrů dočkal. Totiž že vše napravili nebo napraví tak, že poukážou srovnatelnou sumu na dobročiné účely.

Nechápu tu souvislost. Co má společného dotyčný konkrétní případ s tím, že Alexander Vondra dá peníze nějakým sportovcům ve Slaném nebo že Vlasta Parkanová vydražila na charitativní aukci obraz? Proč mě s tím zatraceně vůbec obtěžují? Vždycky jsem vnímal dobré skutky jako něco velmi křehkého a hlavně intimního. Když jsou vytaženy na světlo, působí nepatřičně a trapně. Chápu, proč se o dobročinnosti musí nahlas mluvit, protože je to způsob, jak ji veřejnosti připomínat a že je to jakýsi druh morálně akceptovatelného vydírání. Ale v této souvislosti - když dobročinnost vytahují politici jako omluvu nemravnosti - mi to přijde trapné a hloupé.

Navíc to není řešení ani logicky správné. Politici - ať už vědomě, či nikoliv - si dotyčné peníze vzali ze státní kasy. Pokud tedy mají pocit, že to nebylo správné, mají je na stejné místo vrátit. Z toho důvodu se mi líbí mezi potrefenými husami pouze jediná odpověď, a to bývalého ministra zahraničí Schwarzenberga, který suše oznámil: "Již jsem dotyčné peníze poukázal na konto senátu." Žádné výmluvy a ani malicherné vypočítávání, jestli ve vyhřívané sedačce ministerského votzu seděl dvakrát, anebo třikát, případně zda jezdil čtyři týdny, nebo šest. "Co mi nenáleží, ihned jsem vrátil." Klobouk dolů, děkujeme. Pro případné budoucí polemiky dopředu podotýkám: ano, je asi pravda, že mnohé charitativní organizace by se zmíněnými penězi asi naložily lépe než stát. Ale jde mi o elementární logiku a princip.

A vlastně se mi v porovnání s těmi ostatními zákonodárnými apoštoly dobrosrdečnosti líbí i odpověď Mirka Topolánka, který narovinu a přímo říká: "Plnění jsem přijal v dobré víře, nemám komu co vracet." Má tu odvahu to říct a netahá si z malíčku seznamy všech svých dobrých skutků, které v minulosti nepochybně udělal. Topolánek bývá obviňován z vulgárnosti, ale tentokrát se zachoval slušněji a poctivěji než většina ostatních.

Vždyť je to nevídané. "Když k vám přijde Tříkrálová sbírka, nenecháváte si vystavit potvrzení," prohlásil bývalý ministr kultury Václav Jehlička. Ano, to si nenechaly desetitisíce, možná statisíce lidí, vždyť jak jsme se shodou okolností tento týden dozvěděli, letošní Tříkrálová sbírka vynesla nejvíc peněz v historii. A to navzdory ekonomické recesi. Ale jen jakýsi senátorský termit má potřebu obhajovat svým příspěvkem ježdění v papalášském autě.

Byly to přímo závody v lásce k charitě, co politici předvedli. Chápu poslance Kalouska, kterého vyprovokovalo, že nebyl v článku vykreslen v tak úplně pozitivním světle, protože na rozdíl od ostatních nepředložil detailní seznam svých milodarů. A ani nenabídl reportérovi nějaké hezké vyznání, jako třeba jeho bývalá stranická i vládní kolegyně Vlasta Parkanová, jejíž „slabostí jsou opuštěná zvířata a staří lidé“. Ale místo aby nad touhle neuvěřitelností mávl rukou, tak do dalšího vydání napsal článek o tom, že má dvě adoptované děti v Africe. V duchu jednoho českého úsloví o čemsi, co se rozšlape.

Dobročinnost je pozoruhodná věc. Je v protikladu se sobectvím a chamtivostí, které jsou evolučními psychology pokládány za hlavní motor lidského pokroku. Nevíme, jestli nás lidskými z hlediska vývoje činí více sobecví, anebo naopak milosrdenství. Jsou to zajímavé a taky provokativní otázky. Líbí se mi pragmatické vysvětlení dobročinnosti, které nabízejí někteří psycholové, a podle kterého jsou i naše dobré skutky určitým druhem pozitivního sobectví. Děláme je hlavně pro sebe a pro svůj dobrý pocit. Že pomůže potřebným, je vynikající vedlejší produkt.

Můžeme věřit tomu, že jednoho dne naše dobré i špatné skutky někdo sepíše, podtrhne a sečte. A podle výsledku nás pošle na naše místo na věčnosti. Bývalí ministři se rozhodli trochu předběhnout události a nabídli seznam těch svých dobrých skutků dopředu. Nebylo to božské, ale pitomé.

(Komentář pro LN).