Schválení zákona o přímé volbě prezidenta je zřejmě definitivní tečkou za debatou o vhodnosti tohoto postupu, kterou ČR procházela v podstatě od pádu komunismu.

Tato debata se zintenzivňovala jak ve vazbě na složité prezidentské volby na parlamentní půdě a následnou volbu kandidátů, kteří nevyhovovali konkrétním stranám nebo jiným vlivovým skupinám, tak i ve vazbě na stranické zájmy v oblasti vymezování se vůči jiným stranám.

Nakonec je poněkud paradoxní, že přímá prezidentská volba byla schválena v období vlády pod vedením předsedy vlády z ODS, protože občanští demokraté dlouho platili za hlavní odpůrce tohoto postupu. To jim nyní ve svých prohlášeních připomíná ČSSD, která před nedávnem vládní návrh zablokovala (přestože jinak přímou volbu prezidenta dlouhodobě podporovala), nakonec však prosadila některé své návrhy.

Pro strany již začala problematika hledání vhodných kandidátů do parlamentní prezidentské volby představovat zátěž, protože vyvolávala koaliční i vnitrostranické spory. Nelze vyloučit, že obava z vnitrostranických hádek o to, koho navrhnout po Klausovi, sehrála důležitou roli při schválení zákona. A snaha prosadit svého kandidáta nemusí být vždy korunována větším benefitem pro stranu. Např. Mirek Topolánek vložil poměrně dost energie do první i druhé Klausovy volby, přičemž v Klausových očích tím nijak výrazněji nestoupnul (je však pravdou, že v roce 2006 jej Klaus pověřil napodruhé sestavením vlády a odsunul tak Jiřího Paroubka na vedlejší kolej).

V Senátu již zřejmě nelze při schválení zákona očekávat výraznější komplikace. I když nejde vyloučit prezidentské veto, není příliš pravděpodobné. Klaus by tím zkomplikoval situaci svému případnému favoritovi v přímé volbě, která by byla nakonec tak jako tak schválena. I z hlediska Ústavního soudu, k němuž by navíc musel někdo obrátit, se schválený zákon pravděpodobně bude jevit jako přijatelný.

Strany nyní budou muset najít vhodné kandidáty, a pokud se za ně jasně postaví, tak jim zřejmě budou muset obstarat i prostředky na vedení kampaně (či alespoň jejich podstatnou část). Dlouhodobější dopady na kvalitu české demokracie mít přímá volba prezidenta zřejmě nebude. ČR i nadále parlamentní demokracií, posun směrem k tzv. semiprezidentialismu bude jen malý. Dominantní vliv politických stran a jejich sponzorů, případně médií ovládaných vlivovými skupinami zůstane zachován.

A mediokracie bude mít díky prezentaci kandidátů své hody. Napoprvé bude přímá volba novou atrakcí, pak se však stane rutinní záležitostí permanentního volebního kolotoče, do něhož přibude další typ voleb. Pokles volební účasti by mohlo částečně řešit jejich přesunutí na internet, kde by koneckonců třeba prezidentské volby v roce 2018 mohly sehrát průkopnickou roli.