Bezpečnostní rada státu schválila věcný záměr zákona o zpravodajských službách a tento záměr pak přednesl premiér na schůzi sněmovního výboru pro bezpečnost. Připomínek k záměru přeorganizovat zpravodajské služby bylo mnoho. Zpracovatelé udělali velkou chybu, když nevyvolali předem širší odbornou diskusi, která by zcela určitě přispěla k pozitivnějšímu výsledku.

Vytvořit dvě nové civilní zpravodajské služby a rozpustit v nich dosavadní početně i rozpočtově nejsilnější Vojenské zpravodajství je sice možné, ale nikoli nutné. Starou bolestí téměř všech vlád nového demokratického systému v naší zemi bylo řízení, úkolování a koordinace činnosti služeb. Tajné služby mají nezastupitelnou úlohu, jsou vybaveny zvláštními pravomocemi a mají svou informační činností vybavovat vládu při rozhodování v oblasti bezpečnosti, ekonomiky a zahraniční politiky. Ve své působnosti mohou na rozdíl od policie prolamovat autonomii jednotlivců nebo organizací už při pouhém podezření, že by mohlo dojít k ohrožení zájmů státu. Samotné informace představují účinný nástroj při rozhodování a ovlivňování vnitřní i zahraniční politiky. To vyžaduje skutečně odpovědné řízení a úkolování těchto služeb, jejich koordinaci a také nezávislou kontrolu.

Nic z toho předložený záměr vlády příliš nesplňuje. Veškerá koordinace, řízení, úkolování služeb a odpovědnost za jejich činnost je svěřena do rukou premiéra. Na první pohled může vypadat velmi pozitivně, že jeden ústavní činitel má na zodpovědnosti tajné služby, ale ve skutečnosti je absurdní, aby premiér tuto činnost vykonával. To by nedělal již nic jiného. Většina demokratických zemí má k tomuto účelu pověřeného ministra či státního tajemníka, který zase disponuje týmem složeným z odborníků.

Za práci a činnost zpravodajských služeb musí někdo premiérovi odpovídat, nemůže odpovídat sám sobě. To je zásadní problém, který v návrhu není řešen, naopak vede k tomu, že tajné služby si budou dělat, co chtějí. A premiér na otázku, jak koordinuje jejich činnost, bude odpovídat: nestíhám. Anebo přenese tuto pravomoc na nějakého nečitelného úředníka, což zajisté vyvolá u služeb velké nadšení a ochotu předávat jakékoliv informace.

Musím si všimnout ještě jednoho zásadního momentu – redukce ze tří služeb na dvě. Čeho tím dosáhneme? Z krátkodobého hlediska určitě zastavení několika operací, zmrazení mezinárodní spolupráce, personální nestability. Tyto jevy provázejí každý zásah do struktur a činnosti služeb.

Z dlouhodobého hlediska mohou zastánci této změny namítnout, že ušetříme. Opak ale může být pravdou. Neboť jak vnější, tak vnitřní služba bude muset mít svoji vojenskou sekci, své vedení, zázemí apod.

Ušetřit můžeme koordinací, řízeným využíváním technických a jiných zdrojů, sledováním, aby se činnost nepřekrývala, vyhodnocováním finančních vstupů a informačních výstupů i zpětnou vazbou příjemců informací – tedy hodnocením uživatelů této státní služby. A k tomu opět potřebujeme koordinátora, tedy ústavního činitele, který bude odpovědný premiérovi a vládě za efektivní práci. A nebude-li něco v pořádku, může být odvolán.

K věcnému návrhu zákona mám ještě mnoho výhrad, týkajících se parlamentní kontroly či způsobu získávání informací a zvýšení pravomocí, na které jsem ve vládě ani nemohl pomyslet, neboť tehdejší opozice mne tepala za daleko mírnější návrhy. Ale to je na další komentář.

Právo, 16.4.2008

Autor je předseda výboru pro bezpečnost za ČSSD.