ČSSD sází na odborářské sociální jistoty a voliči jí odcházejí
Krajské sněmy sociálních demokratů potvrzují pozice stávajícího vedení. O jeho osudu ale tak jako tak rozhodnou parlamentní volby v říjnu příštího roku.
Preference ČSSD dlouhodobě oscilují okolo dvaceti procent, což by skoro všechny ostatní strany považovaly za velký úspěch. Avšak pro sociální demokraty jde přinejlepším o „nevýhru“, poněvadž jejich největší sok, hnutí ANO, se pohybuje zhruba o deset procentních bodů výše. ČSSD tudíž hrozí nejen ztráta premiérského postu, ale i odchod do opozice. A bát se musí i ztráty svého dominantního postavení v levé části spektra.
Potíže s pravolevým spektrem
Ovšem ono se výrazně proměňuje i samotné politické spektrum, což zavedeným hráčům evidentně činí potíže. Podle nedávného průzkumu agentury Median pro Českou televizi podporuje elektronickou evidenci tržeb téměř 90 % aktuálních voličů ANO, mírná většina voličů KSČM a menšina voličů všech ostatních stran. Průzkum tak potvrdil, že ANO miliardáře Babiše může být přitažlivé i pro voliče komunistů, byť mírná podpora EET u nich asi odráží rovněž sympatie k jakékoliv státní kontrole.
Tradiční (dlouhodobé) konfliktní linie formující stranické systémy každopádně slábnou či úplně mizí. Sociálním demokratům tak odsávají voliče (reálné i potenciální) zprava Andrej Babiš, zleva komunisté, ze všech směrů pak různé populistické subjekty.
Historického konkurenta sociální demokracie tvoří komunisté, přičemž se dlouho zdálo, že Česká republika bude kopírovat francouzský vývojový vzorec, v němž socialisté postupně rostli a komunisté oslabovali. U nás teď vlastně oslabují ČSSD i KSČM, ovšem klesne-li sociální demokracie pod dvacet procent a pokud se komunisté udrží nad deseti, těžko potom hovořit o nějakém hegemonu na levici. Avšak komunistická revoluce, zdá se, už skoro nikoho nezajímá, natož Vojtěcha Filipa a jeho ansámbl. Nicméně jejich poklidné přežívání může narazit na vymírání rudých nostalgiků i na rostoucí konkurenci na trhu hromosvodů protestních hlasů.
Sociálnědemokratické strany v Evropě historicky vznikaly de facto jako politické křídlo odborového hnutí. S rodokmenem souvisí i dosavadní nejzákladnější politická orientace sociálnědemokratických či socialistických stran, jež by se dala shrnout sloganem: „Řídíme stát jako odborovou centrálu.“ Neboli – staráme se hlavně o zajištění pracovních a sociálních práv pro zaměstnance a jejich rodiny. Toto paradigma ale v celé Evropě roztává, což souvisí též s poklesem podílu sektoru průmyslové výroby, přičemž lidé zaměstnaní v sektoru služeb jsou často bohatší, a i proto hlasují pro subjekty od středu doprava. Opačný konec někdejší sociálnědemokratické klientely, manuálně pracující s nižší kvalifikací, se cítí být vytlačováni zahraničními dělníky a volívají populistickou, ba krajní pravici.
Proměnu doby ilustrují i nedávná kritická slova ministra vnitra a místopředsedy ČSSD Milana Chovance na adresu odborů, které obvinil z pasivity. Konkrétně tedy odbory ve státních Českých drahách, spadajících pod ministerstvo dopravy zástupce ANO Dana Ťoka (v „jeho“ České poště mu naopak stávka vadila). Předák Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Josef Středula však zareagoval dosti nečekaně: „Varuji každého politika v České republice, který má tendenci vyvolávat stávky, že je to nebezpečné.“
Už bez odborů v zádech
Pozoruhodné prohození rolí! O něčem ale svědčí. Především o relativní slabosti odborů, zpravidla pohrobků ROH, jejichž předáci si zvykli prosazovat „zájmy pracujících“ z vypolstrovaných židlí na zasedáních tripartity, nikoliv na ulicích či z nepohodlí tovární zasedačky, odkázáni na spacák a chleba s paštikou během nějaké té okupační stávky.
Největší tuzemská odborová centrála ČMKOS sice vykazuje řádově několik set tisíc členů, leč charakteristika „odborářský aktivista“ asi přísluší jen minimu z nich a počet držitelů členských legitimací má sestupnou tendenci. Mezi ČSSD a odbory stále existuje těsná vazba, řada sociálních demokratů má odborářské kořeny. Například předseda Senátu Milan Štěch, jenž vedl ČMKOS v letech 2002 až 2010. Jeho nástupce ve funkci Jaroslav Zavadil na ně ale po přesednutí do parlamentních lavic v roce 2013 rezignoval a stal se veřejně téměř neviditelným. Mobilizovat členstvo na podporu ČSSD odborové předáky patrně ani nenapadne.
Bohuslav Sobotka sliboval před krajskými volbami všechno všem a skoro k ničemu to nebylo. Sociální jistoty budou nejspíše tvořit hlavní nabídku i v kampani před volbami parlamentními. Ekonomika roste, zdroje, byť dočasné, jsou. Přesto může ČSSD pohořet. Ve světě, v němž čím dál tím větší roli hrají otázky identity, prostě politika „pouhých“ sociálních slibů ztrácí na atraktivitě.
Autor je politolog
LN, 19.12.2016