Náš polistopadový vývoj je plný záhad, což je mírný název pro něco, co se dá také charakterizovat jako "nevyřešené lumpárny a zlodějny". Některé z nich nebudou objasněny nikdy, některé vyjdou na "světlo boží", až jejich aktéři budou dávno mimo dosah světské spravedlnosti. Tak to někdy v životě chodí, jakkoli se s takovým stavem smířit nesmíme.

A v tu chvíli člověku přijde na mysl jedna z afér posledních, která započala premiérovou demisí a nakonec vyvrcholila pádem Nečasovy vlády. A odstartovala neuvěřitelný politický guláš, který, jako každá krize, nám umožňuje nahlédnout blíže na různá politická smetiště této země. Jsou to pohledy bohužel velice tristní.

Mohou dokonce vyústit v ono poznání, k němuž se nedávno u piva přiznal jeden můj známý, když pronesl mnohovýznamnou větu: "Já vůl, teprve nyní vidím, jak blbě jsem volil." Radši jsem se ho neptal, které volby má na mysli, protože kdyby řekl, že všechny, nemuselo by to v té restauraci dopadnout dobře s jejich zásobami.

Celé to nechť hodnotí lidé povolanější, my občané se můžeme podivovat tomu, co jsme schopni pochopit, avšak můžeme a musíme vyjadřovat pochybnosti nad situacemi, v nichž se dějí "věci neuvěřitelné".

Šéfové našich vlád byli v polistopadové minulosti mnohokrát konfrontováni s fakty, která je (a nejen je) při důkladném prošetření mohla dovést ke zmizení v propadlišti politických dějin. Přesto však nerezignovali, ani nepodávali demise. Z tohoto důvodu je nedávná demise Petra Nečase poněkud nepochopitelná. To, že má s ženou, která ve své úřední funkci "dře jako kůň", poněkud nadstandardní vztahy, o tom si šeptali vrabci nejen na pražských střechách. Všeobecně bylo také známo, že jeho mimomanželská partnerka dostává nebývale vysoké odměny. A přesto nerezignoval. Ani o tom neuvažoval. Byť to ve standardních demokraciích bývá důvod k rezignaci jak vyšitý.

Najednou přijde zásah ze strany policie, justice a státního zastupitelství, který zatím ještě nevypadal a stále ještě nevypadá jako začátek nějakého obrovského zemětřesení, a několik dní poté tu máme premiérovu demisi, po níž se nečekaně pokládá celá vláda.

Tento poněkud překotný akt mohl nejprve vypadat jako nějaká "drobná" oprava v režii ostatních. Koaliční vláda zůstane, jen bude jmenován poněkud " přijatelnější" premiér (premiérka). Jenže autoři tohoto scénáře nějak zapomněli, že svou úlohu musí sehrát prezident, který umí dokonale využít všech možností, které mu jeho postavení dovoluje. A tak se za pár dnů zdánlivě jednoduchý a "dobře vypočítaný" koaliční scénář zhroutil.

Naopak se objevil jiný, prezidentský scénář s Rusnokovou vládou. A nedělejme si iluze. Ona nakonec důvěru sněmovny dostane. Těch důvodů, proč se tak stane, je hodně, většina z nich je veskrze materialistických.

Otázkou zůstává, proč koalice nevolila bezpečnější scénář. Premiér mohl onemocnět na přijatelnou dobu, v jejímž rámci není nutný jeho odchod z funkce. A vláda mohla vládnout dál s premiérem v zastoupení. Proč se tak nestalo? Jedním vysvětlením může být ono výše uvedené "dětinské" uvažování koalice. Tedy to, že vše půjde dle jejich scénáře zaštítěného nezkompromitovanou Miroslavou Němcovou. S prezidentem nějak moc nepočítali. A tak se přepočítali, jak je dnes již dostatečně známo.

Jenže se nabízejí i jiná vysvětlení. Možná, že se strůjci onoho velice nešikovného konce koaliční vlády obávali něčeho horšího, co se zatím neprojevilo a možná ani neprojeví. Z čeho tak asi mohli mít strach?