Jaké trvání může mít vláda založená na popírání matematických zákonitostí? Vždyť vyrovnané síly sněmovní levice a pravice si již od června žádají dohodu ODS a ČSSD – buď na vzniku vlády vskutku stabilní, nebo na předčasných volbách. Divadlo se dvěma přeběhlíky tuto domluvu jenom odsouvá do chvíle první vládní krize. A to i přesto, že je reálné vykročení Michala Pohanky (méně už Miloše Melčáka) k poslaneckému klubu ODS v Teplíkových šlépějích.

Možná zde bude brzy vláda „stojedničková“, s důvěrou těsné většiny Sněmovny, složená z řady milých tváří a hýřící celkem sympatickými gesty. Třeba se i časem zapomene na temný způsob jejího zrodu, na Dalíkovu aroganci a Topolánkovy cholerické záchvaty.

K čemu je však vláda, kterou si nikdo moc nepřál a která je zranitelná jak sedmikráska v lednu? Mirek Topolánek nestál o tak rychlé pověření „druhým“ premiérstvím, jaké spáchal prezident. Václavu Klausovi se zase nechtělo tento tým jmenovat, ať už z důvodů morálních (což ale k čestnému předsedovi ODS nepasuje: také přeci s přeběhlíky vládl), či vypjatě ideologických. A samotné rozhodnutí dvojice Melčák – Pohanka trojkoaliční kabinet tolerovat budí zdání, že bylo učiněno spíše s vidinou oslabení Paroubkovy pozice před březnovým sjezdem ČSSD než z nadšení z Topolánkovy ochoty zmírnit sociální dopady reforem.

Dá se vůbec popsat smysl a poslání Topolánkova ministerského sboru? Sám premiér si liboval i ve vládnutí v demisi. Byl na ně pyšný a pochybnosti o legitimitě přebíjel samochválou. Teď může šířit „Dobro“ ve velkém. Dokáží ale koaliční partneři srozumitelně vysvětlit, proč táhnou spolu? Poví nám energetik Říman a Jihočeská matka Kuchtová, že pochopili, že jejich úděl je žít ve vzájemné symbióze, a ne válčit jako kdysi? A jaký je společný jmenovatel zelených ochránců lidských práv a lidoveckého stěhováka vsetínských Romů?

Zatímco Vladimír Špidla v roce 2002 přesně věděl proč vratkou tříbarevnou koalici tvoří, Mirek Topolánek coby majitel promyšlené vize nepůsobí. To už více připomíná šéfa party údržbářů, kterou stmeluje pouze touha po výdělku. Může se rozpadnout kdykoli, na jakémkoli zádrhelu. A bude to pak Jiří Paroubek, kdo si bude vybírat, jestli blahosklonně přejde neserióznost ODS a upeče s ní velkou koalici, nebo zvolí programově čistější spolupráci s menšími stranami.

Každopádně představa, že Topolánkova vláda má tu moc pohnout kormidlem a stanovit kurs k mimořádným volbám, je lichá. Prezident může rozpustit Sněmovnu, pokud se (nijak) neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry, dále pokud bylo zasedání Sněmovny přerušeno na déle než sto dvacet dnů nebo když nebyla s to se po dobu delší tří měsíců usnášet. Pravidla jsou to velmi striktní a vůči politikům přísná. Vyjádření nedůvěry vládě, která ji už dříve získala, nevede k předčasným volbám, ale k sestavení kabinetu nového.

V nadcházejících měsících tak budeme nejspíš sledovat bobtnající rozpory v nesourodé a sociální demokracií ostřelované vládě, která nebude mít sílu ani reformovat, ani pozvat občany znovu k volebním urnám. Naopak ČSSD má šanci v závětří růst, modernizovat se podle příkladu SPD a labouristů, likvidovat zbylé šibaly a vést vnitřní diskusi o výhodách a rizicích budování silného bloku s komunisty na straně jedné či rozkročení se do politického středu na straně druhé.

Když pomineme, že česká politická kultura opět dostala na frak a Strakovu akademii obsazuje panoptikální družina, není nutné ronit slzy. Všechno zlé je k něčemu dobré a změna je kořením politiky. Tato i ta protisměrná, jíž se můžeme dočkat co nevidět.

MfD, 19.1.2007

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD