Odchází teoretik dvojdomku, který si myslel, že poněkud rozhádané národy Čechů a Slováků mohou koexistovat v jednom státě

Na první pohled bychom těžko mohli hledat rozdílnější osobnosti. Václav Klaus rád provokuje, obklopuje se početným publikem, miluje svůj mediální obraz, nelze mu upřít charisma a často dává najevo, jak o své tělo pečuje pravidelným sportováním. Bývalý místopředseda horní sněmovny Petr Pithart je proti němu prototypem přemýšlivého intelektuála, který kontakt s publikem nenavazuje. Nechce šířit jednoznačné soudy, o věcech pochybuje a má rád klid své pracovny. Klaus s Pithartem se příliš nemusejí ani osobně. Zatímco Pithart o brzy končícím prezidentovi prohlašuje, že víc škodil, než prospíval, pro Klause byl dlouholetý senátor za Chrudimsko často pod jeho rozlišovací schopností. Stejně tak i pro média.

Klausovy názory se lavinovitě šíří, zatímco o tom, že Pithart byl ještě před dvěma měsíci aktivním politikem, ví jen málokdo.

Ohlášené konce

Jenže kromě toho, že jsou oba politici stejný ročník (1941), je pojí i celá řada dalších věcí. Od názorů na reformu volebního systému přes strach, co přímá volba provede s úřadem prezidenta, až po pocit, že současné politice vlastně již nerozumějí a ani v ní nechtějí figurovat. Byť oba dokázali ve vrcholné politice vydržet přes dvacet let – včetně nakonec nerealizovaného ohlášeného konce. Pithart se loučil po prohraných volbách v roce 1992 a potom o šestnáct let později, kdy už ani nepočítal, že by nějakou funkci v Senátu mohl obhájit. Klaus zase naznačil konec s politikou na podzim roku 2002, kdy naštvaně odešel z čela ODS a prezidentský post ještě neměl jistý.

Klausova kariéra se od počátku jevila jako přímočařejší. Zatímco Pithart, který vedl první a poslední svobodně zvolenou českou vládu v rámci federace, se snažil společný stát Čechů a Slováků zachránit svou teorií dvojdomku, v němž mohou oba národy jako poněkud rozhádané rodiny koexistovat, aniž by si škodily, Klaus společně se svým tehdejším slovenským protějškem Vladimírem Mečiarem federaci demontovali. A nutno dodat, že na rozdíl od Pitharta a jeho Občanského hnutí (OH), které v roce 1992 ve volbách totálně pohořelo, slavila ODS s téměř třiceti procenty úspěch.

Ne že by se Pithart nechtěl dostat k moci a měl v plánu stáhnout se do nějaké občanské iniciativy. Naopak. Partajní život vždy považoval za základ stabilní demokracie. Na tom se s Klausem perfektně shodují. Stejně jako na tom, že přímá demokracie v podobě referenda je jen mimořádný nástroj, s nímž by se mělo šetřit jako s šafránem. "Referendum je zdevalvovaný pojem. Nesmíme dopustit, aby to dopadlo jako na Slovensku, tam ho uspořádali pětkrát a účast byla vždy mizerná," argumentuje Pithart. A co třeba reformovat volební systém tak, aby lidé neměli pocit, že si jdou jednou za čtyři roky odvolit a potom jen přihlížejí rozpadu "svých" stran? Pro iniciativy, jako je odvolávání politiků navrhované podnikatelem Karlem Janečkem, matador české politiky Pithart pochopení nemá. A jeho komentáře by klidně Václav Klaus mohl přetisknout na svém webu v sekci Excerpta z četby. "Odvolávání politiků je k ničemu. Stejně jako představa, že všechno vyřeší nějaký super algoritmus. Politika je plná iracionality a jiná možnost než založit ji na stranách tu prostě není," zdůrazňuje Pithart. Ovšem s tím, že je zároveň třeba podporovat silnou občanskou společnost, proti níž Klaus naopak brojí.

Blbá nálada II

Klaus s Pithartem se výborně shodnou i v názoru na to, kam to politika během dvaceti let, která strávili ve vrcholných funkcích, dopracovala. Zatímco Klaus si myslí, že za "blbou náladu" mohou "rozeštvávači", kteří jinak celkem bezproblémovou společnost popouzejí, Pithart viníka ještě nenašel, a tudíž ani nepojmenoval. Přestože má už jistý odstup – zatímco Klause čekají ve funkci ještě dva a půl měsíce, Pithart politiku pověsil letos v říjnu na hřebík. Přestěhoval se na druhou stranu Vltavy a místo do Valdštejnské zahrady se teď z okna své pracovny na Právnické fakultě dívá na letenské svahy. "Chtěl bych pochopit, co se tu vlastně odehrálo, protože pochybuji, že si to takhle někdo představoval," popisuje bývalý disident svoje rozčarování. Má alespoň radost z toho, že za sebou nenechal žádný skandál a z politiky odešel dobrovolně a bez nátlaku. Na druhou stranu nepadne ani slovo o tom, že by se na dusné politické atmosféře nějak sám podílel. V politice sice strávil dvě dekády, ale žádné ideályo ní neměl, zdůrazňuje Pithart. A proto nemůže být ani zklamán. Zní to skoro až alibisticky, asi jako kdyby svou kariéru soudil Klaus.

Oba pamětníky české politiky spojuje také upřímný děs z toho, kdo povede hradní politiku v dalších letech. "V Česku je silná tradice Masaryka. Od prezidenta očekáváme nemožné a jsme mu ochotni všechno odpustit.

To může být ještě pěkná mela," strachuje se Pithart, který už si svého kandidáta pro historicky první přímou volbu prezidenta vybral. Je jím Karel Schwarzenberg. Klaus naopak knížete ani za českého politika nepovažuje a veřejně nadržuje ve volbě Miloši Zemanovi, s nímž se kdysi dohodl na rozdělení moci v rámci opoziční smlouvy. Také Klaus se obává o osud úřadu, který v březnu 2013 opouští. "Mám strach, že tu místo mě bude příští rok sedět Franz nebo Okamura," prohlásil Klaus na nedávné debatě pořádané týdeníkem Euro. S tím, že se přímá volba "strašlivě vymstí".

Potíž jménem volič

Klaus i Pithart na nějaké zázraky muže či ženy z lidu nedají. Politika je podle nich poctivá profese, a i když Pithart na občanskou společnost nedá dopustit, líhní politiků podle něj zůstává strana. V partajní politice ostatně oba byli vždy solitéři a nějaká vnitrostranická struktura a komunikace se straníky jim byly cizí. Zvnějšku to ale vypadalo jinak. Zatímco ODS dlouhá léta dělala to, co pravil Klaus, Pithart platil spíše za mudrlanta, kterého jeho věrní spolustraníci houfně opouštěli. V Občanském fóru i Občanském hnutí nakonec zůstal sám. A když ho v KDU-ČSL marketingoví šíbři přesvědčili, že je třeba udělat nějakou tu merendu pro veřejnost, vypadalo to trapně a podbízivě. Pithart nabízející vlastnoručně uvařené menu, Pithart rozlévající burčák nebo Pithart jako hrdina komiksu pro mladé voliče – všechno to ve volební kampani v roce 2006 působilo, jako kdyby se Pithart ve středobodu klání ocitl opravdu jen omylem. Možná i proto kdysi držel palce Alexandru Vondrovi, když spoluzakládal ODS. Na rozdíl od sebe v něm viděl přirozeného lídra, a navíc s disidentskou minulostí, která zaručovala alespoň základní slušnost v politice. Tentýž Vondra byl oblíbencem i Václava Klause, který jeho nedávného odchodu z ministerstva obrany litoval. Byť použil jen výraz "nešťastný krok" proti jinak mnohem důraznějšímu sousloví "tragický omyl". Mimochodem "Saša" je jediný politik, s nímž si tyká jak Klaus, tak Pithart.

Nakonec se Klaus s Pithartem shodnou ještě na jedné věci – oba prozatím nedokázali popsat, kam se za jejich přispění česká politika posunula a kde je třeba hledat příčiny současného partajního marasmu. Oba slibují, že o tom napíší – ale každý po svém. Zatímco Klaus připravuje knihu Rok desátý, která završí jeho sebrané prezidentské spisy, Pithart chce dohnat skluz a k Devětaosmdesátému přidat vzpomínky na dělení federace. Dál do současnosti už prý nepůjde. Věří, že mu odchod do politické penze v sepisování prospěje. "Když jste v tom, hůř se o věcech přemýšlí i píše," vysvětluje bývalý senátor, který vypadá odpočatě a je na něm vidět, že odchodu z politiky nelituje.

Na nějaké bilancování v případě Pithartova politického souputníka i odpůrce Václava Klause, s nímž se v politice právník a někdejší disident setkával i potýkal dvě desetiletí, si ještě budeme muset počkat. Knihovna VK na Hanspaulce je připravena jako dokonalá dekorace k iluzi nikdy nekončícího mandátu.

A to tak, aby Klaus jednoho rána jen místo na Hradě vystoupil z auta na "svém" zámečku. Komentovat politiku bude dál. I když je otázka, jestli z toho nakonec nebude stejné mudrlantství, jako když Pithart přemýšlí, proč už tahle politika není pro něj.

Týdeník EURO 51-52/2012, 17.12.2012