Množství principů spojovaných s demokracií je nepřeberné. Pokud by však veřejnost měla posoudit, jaká že zásada je v demokracii nejnepostradatelnější, se suverénní převahou by vyšla vítězně svoboda slova. Svobodně formulovat názory, postoje a hodnotící stanoviska zosobňuje nevylučitelný fundament demokratických systémů.

Je tedy na místě respektovat volnost verbálního projevu bez ohledu na lokální tradice, ustálené společenské a kulturní vzorce nebo historickou zkušenost? Společnost nelze srovnat s nepopsaným listem papíru vytrženým ze specifického kontextu. Slepé nakládání s darem svobodného slova snadno kulminuje popřením rozmanitostí a zpřetrháním kdysi neměnných hodnot, jež sloužily jako orientační body na hvězdné obloze prostého života. Zdravá společnost (ergo demokratická) potřebuje, jak pravil již Ferdinand Peroutka, nejprve duchovní pořádek a rozlišení dobra od zla. Pravý smysl svobody slova je tomuto rozlišení napomáhat, ne je relativizovat, ne je převracet. Levicoví kritici současné Ameriky vytýkají Georgi W. Bushovi, že boj s terorismem zaměňuje za boj se zlem. Ve skutečnosti říká jedno a totéž, neboť terorismus ze zla vyvěrá a čím dříve si to (nejen) reprezentanti západního civilizačního okruhu uvědomí, tím dříve půjde s terorismem skoncovat. Ne jinak to platilo v případě nacismu či komunismu. Nalezneme-li odvahu stanovit, co je pro nás dobré a co nikoli, objevíme zájmy, o nichž budeme moci prohlásit, že jsou pro náš svět (a též pro nás osobně) životně nenahraditelné.

Vyloučením svobody slova vyrovnání se zlem (resp.dobrem) nedosáhneme. Svobodu slova v tomto poslání nejvhodněji aplikujeme, když od sebe oddělíme dvě kategorie. A to kategorii elementárních hodnot, jíž se pro samou podstatu věci musíme věnovat nepřetržitě a jež nesmí uniknout analýze ze žádného úhlu pohledu a kategorii tabuizovaných témat, která jsou za elementární hodnoty pouze vydávána a jejichž tabuizace má zabránit pochopení jejich opravdového významu.

Tabuizovaným tématem svírajícím dnešní vrcholnou politiku v Česku je nepochybně opoziční smlouva, jíž se soudobí politici obezřetně pokouší vyhnout, snad aby nevzbudili duchy nedávné minulosti, snad aby se z obecně sdílených domněnek a podezření nevyklubala závažná fakta. Smělost si žádá letmá zmínka o politické atmosféře konce 90. let, natož rezolutní soud znějící pro „oposmlouvu“ v neprospěch. Autorita veřejné moci se dokáže s minimálními následky vypořádat s řadovými poslanci a senátory, pro něž není potíž vyjádřit se ke zmíněné kauze otevřeně a bez servítků. Vážný a s krizí hraničící problém nastává, když se k opoziční smlouvě a jejím efektům začne vyjadřovat postava, která špičku této moci tvoří, a tou je premiér. Nota bene premiér ze strany, jejíž čestný předseda je zároveň prezidentem na počátku závěrečného funkčního období a krom toho jedním z čelných aktérů „oposmlouvy“.

Klaus má s Topolánkem nevyřízené účty za způsob, jímž byl vládou odstaven z pozice vlivné páky české zahraniční politiky a degradován na jednoho z rádců na premiérském dvoře. Neskrývaný Topolánkův odsudek Klausovy opozičněsmluvní taktiky vztahy mezi Hradem a Strakovou akademií ještě více zkomplikoval.

Vzhledem k prezidentskému mandátu se Klaus do souboje s Topolánkem nemůže pustit přímo, a tudíž manipuluje politickou hrou skrze prostředníky. Těmi nejviditelnějšími jsou Pavel Bém a Vlastimil Tlustý. Poslední jmenovaný zašel s provedením odvety nadmíru daleko a pohřbil tak vlastní budoucnost politika. Bém bude opatrnější. Do rozhodující konfrontace s Topolánkem vstoupí později.

Přesto jeho odmítnutí Topolánkovy kritiky opoziční smlouvy znamená mnohé. Hlavně, že deset let, které od podepsání onoho dokumentu uplynulo, mu neubralo příliš na aktuálnosti. A že to je právě opoziční smlouva, které se podařilo nastálo uchytit mezi nejzásadnějšími tabu polistopadové doby. Všem, kteří se toto tabu snaží prolomit (a tedy i Mirku Topolánkovi) náleží velký dík.

Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského