POLITIKA: Svrbící ruce
Mnoho alternativních scénářů nenajde ani Klaus
Když je premiérské křeslo pod palcem jiné strany než státní kasa, generuje to samo dost konfliktů. Možná si Klaus myslí, že by Nečas měl být mnohem méně solidární s Kalouskem a tlačit ho do pozice, kdy převezme před voliči větší díl odpovědnosti.
Ostrá výměna invektiv mezi prezidentem Klausem a premiérem Nečasem je jistě zpestřením okurkové sezony, ale možná také prvním náznakem toho, že pravá část politického spektra začíná formulovat alternativu ke kompromisní politice současné vlády. Anebo se již chystá na vnitrostranický boj uvnitř ODS, který nastane po krajských volbách, pokud se nestane zázrak a ODS v nich nedosáhne překvapivě pozitivního výsledku.
Je skutečností, že Petr Nečas si o políček od prezidenta dost nahlas řekl. Svým výrokem, že opuštění plánu na zvýšení sazeb DPH je na hranici politické a ekonomické debility, bezpochyby poněkud přestřelil. Nejen proto, že si mohl a měl být vědom toho, že prezident se na tento krok dívá, jak sám říká, se zdviženým obočím, ale i proto, že objektivně vzato z ekonomického hlediska existuje lepší cesta k ozdravení veřejných financí, než je ta, po níž jde dnes vláda.
Jistě by bylo lepší snižovat výdaje než zvyšovat daně, byť hlavně nepřímé. A to především výdaje mandatorní, tedy ty předepsané zákonem a zpravidla i podle zákona valorizované. Jde především o různé dávky, ale i platy a další požitky státních zaměstnanců. Určitě by se zde dalo uškrtat ještě hodně, byť prezident v nedávném rozhovoru pro časopis Týden upozorňoval, že je nutné udržovat elementární sociální soudržnost. Ale třeba porodné, které se omezovalo k počátku letošního roku, mohlo z dávek vypadnout jistě úplně a beze zbytku. Podobně by asi šlo začít s omezováním na evropské poměry dost nadstandardní mateřské. O snižování počtů úředníků a dalších lidí placených státem není třeba příliš diskutovat. Lze dokonce říci, že tyto škrty by mohly být tak velké, že by nejen kompenzovaly navržené snižování daní, ale umožnily by i nějaké investice do infrastruktury, což jsou z hlediska podpory růstu jediné útraty, které mají nějaký, byť nevelký a jen dočasný přínos.
Nicméně Václav Klaus si je vědom stejně dobře jako Petr Nečas, že politická realita radikální omezení mandatorních výdajů i přes původní silný mandát vlády, opřené ještě v dobách použitelnosti VV o 118 poslanců, nic takového neumožňovala. A nyní to není možné tuplem. Místo rebelů proti zvyšování daní by zlobili rebelové jiní, s úplně stejným vydíracím potenciálem.
Jak ještě jinak
Také by jistě bylo možné odpískat penzijní reformu, která se nelíbí nikomu. Snad ani těm, kteří ji připravovali. Po téhle podobě reformy důchodů by jistě nikdo dlouho neplakal, ale na druhou stranu jde o první krok správným směrem od průběžné generální penzijní almužny skoro stejné pro všechny k systému, kde se budou akumulovat alespoň nějaké úspory a část lidí si začne na stará kolena odkládat pár korun navíc, takže se do budoucna státnímu systému přece jen trošičku uleví a hlavně je vytvořen prostor pro další kroky správným směrem. Alternativou je čekat další jedno až dvě volební období, protože sociální demokracie jakoukoli racionální penzijní reformu odmítá.
Moc dalších alternativních scénářů ekonomického řešení dalšího vývoje státního dluhu asi nenajde ani prezident Klaus. A o tom, že by akceptoval, byť jen dočasně, vyšší deficity, nemůže být řeč. Vždyť to byl právě on, kdo velmi opatrně snižoval podnikové daně, aby neohrozil vyrovnanost rozpočtů v první polovině devadesátých let.
Že dnes Nečas neřeší otázku rozpočtu z politického hlediska zrovna příliš obratně, není pochyb. Do značné míry je to však dáno tím, že ODS prostě nedokázala získat v povolebním vyjednávání křeslo ministra financí. Když je premiérské křeslo pod palcem jiné strany než státní kasa, generuje to samo o sobě dost konfliktů. Možná si Klaus myslí, že by Nečas měl být mnohem méně solidární s Miroslavem Kalouskem a tlačit ho do pozice, kdy převezme před voliči větší díl odpovědnosti za reformu veřejných financí, když už TOP 09 má jak hlavní ministerstvo přes státní příjmy, tak ta přes největší výdaje, tedy sociální věci a zdravotnictví. Rovněž je evidentní, že Nečas bude mít problém s vyššími daněmi uvnitř ODS zrovna v okamžiku, kdy se mu to bude nejméně hodit, tedy v době kolem krajských a senátních voleb.
Ale možná je to i trochu jinak. Prezident příští rok končí a role ředitele Klausovy knihovny pro něj jistě nebude úplně tím, co by ho naplňovalo a nezbýval mu čas na politické aktivity. Jeho návrat do ODS, která se od něj již zcela emancipovala a rozhodně na něj nečeká s otevřenou náručí, by pro něj byl jistě snazší s podporou Nečasových kritiků než jakkoli jinak. A tak se dá těžko divit tomu, že premiérovo opravdu poněkud přepálené vyjádření nepřešel důstojným mlčením. Každopádně Klaus je schopen vždy hledat nové cesty a politické dohody lépe než jiní, a tak ho možná, když se dívá na počínání vlády, trochu svrbí ruce, jak by se rád zapojil do aktivní politiky zrovna v těchto chvílích.
MfD, 20.8.2012
Autor je šéfredaktor týdeníku EURO