V prvním kole přímé volby prezidenta republiky uspěli výrazně političtí kandidáti. To je dobrá zpráva. Hokusy-pokusy volič evidentně netrpí. Rychlokvašený adept Jan Fischer sám podlehl virtuální realitě šířené agenturami, jako je PPM Factum. V diskusích o politických názorech měl ale v závěru kampaně velmi málo co k řečení. Působil nervózně, nezkušeně.
Rychle splaskla i bublina Vladimíra Franze. Dva dny před volbami si přečetl ústavu, nic víc. Zaujal zjevem, přitažlivým oborem, v němž se pohybuje, byl dlouho miláčkem sociálních sítí. Když ale šlo do tuhého, voliči se poohlédli jinde.
Výrazně menšinovými uchazečkami se staly Jana Bobošíková a Táňa Fischerová. Ale budiž, kouzlo přímé volby je v tom, že každý může dát průchod svým hodnotám, svému naturelu.
Zuzana Roithová (KDU-ČSL) byla výrazně stranickou kandidátkou, opírající se o disciplinovaný elektorát. Zvenčí však přitáhla sympatizantů málo.
Přemysl Sobotka (ODS) je ztělesněním debaklu občanských demokratů. Nepopulární partaj hrající prim v extrémně nepopulární vládě postavila nepopulárního kandidáta a ani v nejmenším mu v kampani nepomohla. Odcházející prezident a expředseda ODS Václav Klaus svým bývalým kolegům navíc na přelomu roku nadělil skandálně pojatou amnestii (což mu premiér Nečas bůhvíproč odsouhlasil), aby následně ostře tepal totální prohru pravice. Ukazuje se nejen, že je ODS v troskách, ale také že se tyto trosky ještě Klaus snaží semlít na drobný písek.
Starosti ČSSD jsou jiné. Její uchazeč Jiří Dienstbier dosáhl lepšího výsledku, než mu většina průzkumů předpovídala. Ukázalo se, že na zkušeného a stále populárního expremiéra Miloše Zemana nemá, ovšem kdyby Zeman nekandidoval, šla by evidentně největší skupina voličů za ním. Jenže na žádné coby-kdyby se nehraje.
Dienstbier položil další cihlu do své vzestupné politické kariéry, leč ze soutěže vypadl stejně jako další těžká váha, Jan Fischer. A otevřel tím cestu k opětovným vnitřním mukám sociální demokracie ze soužití s Milošem Zemanem. Ostatně ČSSD místo toho, aby se teď, kdy v "druhořadé" prezidentské volbě už nemá svého kandidáta, soustředila na přípravu voleb do Poslanecké sněmovny, žije tím, zda Miloše Zamana pro druhé kolo podpořit, nebo jen "zvážit" jeho podporu, a jak vlastně naložit s faktem, že opoziční tábor bude ve druhém kole reprezentovat někdo s tak pochybným zázemím.
Úspěch Miloše Zemana se předpokládat dal. Jeho promluvy jsou sice stále stejné, ale pronáší je podmanivě, sebevědomě, s ironií i špetkou sebeironie. Za poslední čtvrtrok se navíc posunul do výrazně levicových pozic a v nich je pro potenciální příznivce, převážně lidi nemajetné, starší, obývající menší města a venkov, naprosto srozumitelný.
Překvapením je naopak výsledek ministra zahraničí Karla Schwarzenberga (TOP 09), který skončil za Zemanem jen těsně. Jeho fanoušci se postarali o nevídané vygradování kampaně, včetně podpory řady tištěných médií, nadšené vlny v sociálních sítích a důrazných slov zastání od respektovaných osobností z kulturního a intelektuálního prostředí.
Tábor, který bývá označován jako "Havlův" či rovnou (posměšně) "pravdoláskařský" se vzchopil k neuvěřitelnému výkonu, při němž bylo zapomenuto i to, že se za Schwarzenberga staví též mnoho odpůrců stávající pravicové vládní koalice a jejího pilíře, Miroslava Kalouska. Schwarzenbergova osobnost (či mýtus o ní) zkrátka opět zabrala.
Druhé volební kolo bude určitě mnohem političtější než první. Zeman bude tlačit na pravo-levý a koaličně-opoziční spor. Schwarzenberg se pokusí prosadit debatu o pojetí prezidentského úřadu, v níž bude předvádět, že by byl hlavou státu konsensuální, schopnou kohabitovat i s vládou ČSSD.
Podprahově nám však bude podsouváno, že Zeman pije, je ješitný, mstivý a povýšenecký, a naopak, že Schwarzenberg je cizák, šlechtic a stoupenec církví. Kdesi je už rozebírána i údajná nacistická minulost rodiny jeho manželky. Tomu se říká negativní kampaň, jakkoli se od ní kandidáti hlasitě distancují. Přitom by na oba pány byla spousta nepříjemných seriózních otázek: ohledně byznysových kontaktů a financování kampaně, vztahu k vládním reformám, korupce, ale i názorové (ne)pevnosti a (ne)konzistentnosti.
Zeman i Schwarzenberg mají vážné slabiny. Zvykejme si přesto, že jeden z nich bude prezidentem. A při rozhodování, komu v druhém kole dát svůj hlas, berme v potaz, co všechno se od nich můžeme nadít.
Klidní mohou být jen naši zahraniční partneři. Byť už Zeman stihl zahájit válku se slovenskými médii, ve vztahu ČR k Evropské unii oba případní prezidenti pootočí kormidlem a budou likvidovat škody napáchané Václavem Klausem. To není zdaleka málo. Příští hradní pán tak v předstihu získává jeden kladný bod – když už dál se dost možná budou vršit zejména body záporné.