Je zcela zřejmé, že může dojít ke kolizi obou slibů. A to i v situaci spojeneckých a přátelských vztahů mezi oběma státy. Jan Zlatuška ve svém článku dokládá, že americké soudy podobné případy již řešily – a potvrdily zachování amerického občanství i těm osobám, které se zúčastnily voleb v zahraničí. Uvádí případ, kdy občan USA Kahan, který se účastnil izraelských voleb, prý “uspěl s argumentem, že když se v jiném státě zřekl občanství kvůli formálním požadavkům zákonů jiného státu, není to možné interpretovat jako úmysl zříci se amerického občanství s ohledem na zákony platící v USA.”
Toto je však zcela opačný problém než ten, který se týká Švejnarovy prezidentské kandidatury. U Švejnara totiž nejde o zpochybnění jeho amerického občanství (jako v případě pana Kahana). Naopak – americké občanství je zdroj problému kolize dvou věrností případného prezidenta Švejnara. Navíc, z uvedeného výroku je zřejmé, že americké občanství bylo vnímáno jako nadřazené, kdežto zřeknutí se tohoto občanství ve prospěch občanství izraelského je nazváno “formálním požadavkem”. Chápal by prezident Švejnar svou prezidentskou přísahu věrnosti České republice také jen jako formální?
Zlatuška však uvádí i příklady řeckého a litevského vrcholného politika (premiér Papandreu a prezident Adamskus). Jestliže však soudy těchto dvou států potvrdily možnost zachování dvojího občanství, měl nás Jiří Zlatuška seznámit spíše s jejich odůvodněním takového výroku. To však neučinil. Proto se zdá, že soudy se tímto problémem v uvedených státech nezabývaly.
Má tedy být argumentem pro Švejnara nečinnost řeckých a litevských soudů v jasném případu kolize práva? Je toto pojetí právního státu, jak si jej Švejnarovi fanoušci představují?