Jistě znáte ten pocit, kdy je vám neuvěřitelně trapně za někoho jiného. Přesně to zažívám v souvislosti s Janem Švejnarem a dalšími aktéry trapárny jménem hledání Antiklause. Proti profesorovi ekonomie z Michiganské university vlastně nic nemám. Jenom nějak nechápu, proč by se právě on měl stát prezidentem. I mým prezidentem. Nota bene v zemi, kde většinu svého života vůbec nežil.

Jiří Paroubek je úplně mimo realitu, když tvrdí, že „je to proevropský politik světového rozhledu“. Jan Švejnar totiž vůbec není politik. Možná právě tohle někomu imponuje, ale ve skutečnosti jde o kolosální omyl. A asi nejsem v téhle zemi jediný, kdo si myslí, že nejvyšší politickou funkci ve státě nemá zastávat politický novic, nýbrž člověk s dlouholetou politickou praxí. Někdo, o kom občané vědí, co si myslí o tom či onom, a koho si mohli ozkoušet v jeho předchozích veřejných funkcích. V tomto smyslu o Janu Švejnarovi občan České republiky neví vůbec nic. Vlastně jednu věc alespoň zasvěcení vědí. Vědí, že Švejnar je bafuňářem největší české banky. Té banky, jež se spolupodílela na oloupení daňových poplatníků o takřka 200 miliard korun. Té banky, která je toho času se státem na válečné stezce. Jestli tohle má být ten nejlepší předpoklad pro výkon prezidentské funkce, pak nás opravdu potěš Pánbůh.

Nemohu si pomoct, ale mám neodbytný pocit, že se tu někdo zbláznil. A nemyslím si, že jsem to já a podobně smýšlející občané. To mi jsou stokrát milejší kandidáti typu Jiřího Dienstbiera či Petra Pitharta, kteří sice holdují jinému šálku politického čaje, než je ten můj, ale jsou to alespoň politické figury standardně ukotvené, tedy čitelné a zařaditelné.

Prezidentská kandidatura obvykle bývá vyvrcholením životní politické kariéry nebo dráhy. Aspoň v normálních zemích. Představa prezidenta-zelenáče vytaženého po kouzelnicko-králičím způsobu z klobouku, představa hlavy státu, jejíž největší předností je, že splňuje zadání nemastného, neslaného, univerzálního Antiklause, představa postmoderního Přemysla Oráče povolaného ausgerechnet z michiganských Stadic, je děsná. Řekl jsem, že proti Janu Švejnarovi osobně nic nemám. Ale už to není pravda. Člověk, který je ochoten v téhle trapárně účinkovat, nemůže nemít vadu charakteru.

 

4. 11. 2007, www.petrstepanek.cz