POLITIKA: Švejnar vs. Klaus (hlas nevolícího)
Jako pravicově orientovaný občan si mohu mnout ruce. Ať zvítězí ten či onen kandidát, ani v jednom případě se hradní funkce neujme osobnost s levicovým smýšlením, což by hrozilo v případě zvolení Jiřího Dienstbiera nebo zatím hypotetického (utajovaného?)uchazeče navrženého komunistickou stranou. Debaty o tom, kdo z dvojice Klaus-Švejnar je větší či menší liberál či konzervativec, nepovažuji v dané chvíli za podstatné, protože kdybychom se do nich pustili, jejich konce bychom nedohlédli. Vzpomínám na názor, který před léty napsala do Nedělních novin (již bohužel zaniklých) přední tuzemská konzervativní osobnost, nynější ředitel Občanského institutu Roman Joch: Kdo neví, že Václav Klaus je socialista, nic nepochopil. To bylo tehdy slovo do pranice, pardon, do diskuse! Já jsem na lékárnických váhách zkoumal, kolik je v Klausovi liberála a kolik konzervativce a do jaké míry je autentickým a do jaké proklamativním thatcheristou, když tu z mozkového trustu českých konzervativců přišla jako blesk z čistého nebe tato ohromující klasifikace. A teď, babo raď …
Chci tím jen říci, jak může být rozmanité, leč stále ještě zřejmě nezbytné nálepkování relativní, ba ošidné. A že je pan Švejnar kandidátem levice? Inu, jinak nebylo možno vzhledem k danému rozložení sil na politické šachovnici. Nezapomínejme, že primárně je kandidátem zelených, kteří, jakkoli já a oni stojíme na docela jiných pozicích, občas mívají dobré tipy (zřejmě díky pragmatickému uvažování jejich šéfa). Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg budiž dostačujícím příkladem. (Dělá snad pan kníže levicovou zahraniční politiku?) Paroubek přišel ke Švejnarovi tak trochu s křížkem po funuse a vzhledem k předchozímu zásadnímu odmítnutí michiganského profesora a pozdějšímu „prozření“ předsedy ČSSD a jeho následné adoraci Klausova protikandidáta mám o důvod víc, proč nemít se Švejnarem problém.
Být ovšem občanem orientovaným levicově, problém bych měl. Asi stejný, jako když ODS kandidovala v minulosti na post hlavy státu Václava Havla, načež se o něm tehdejší předseda této partaje v tisku vyjádřil, že Havel zastává diametrálně odlišné názory na politiku, formu demokracie i tržní ekonomiku než ODS. Když jsem se Václava Klause písemně dotázal, kdy na tento propastný rozdíl přišel, odpověděl mi, že o něm ví od začátku sametové revoluce. Na můj následný dotaz, který logicky vycházel z toho předchozího, totiž proč tedy ODS volila Havla prezidentem, když je názorově „mimo“, jsem už odpověď nedostal. Ano, toto je můj problém s Klausem, potažmo s ODS: nemohu být současně skalním thatcheristou a v politické praxi „bankovním socialistou“.
Tato epizoda je dnes pasé; připomínám ji pouze jako ilustraci, jak bych se cítil být sociálním demokratem tváří v tvář skutečnosti, že moje partaj (navzdory počátečnímu odporu svého předsedy, který nepostrádal logiku) prosazuje na Hrad pravicového ekonoma. A co horšího: není schopná navrhnout osobnost, která by více konvenovala sociálnědemokratickému vidění světa.
Dalším důvodem, proč mě souboj Klaus – Švejnar nebudí ze sna, je prostý fakt, že volební akt nemohu nikterak ovlivnit. Na internetu se sice objevila iniciativa Volím Klause, což je z hlediska nás, prostých občanů, přísně vzato nesmysl (já, pokud vím, nikoho volit 8. února nebudu), která mj. vyzývá, aby lidé požádali své zákonodárce, ať dají hlas nynější hlavě státu. To je ale požadavek, který je jen obtížně realizovatelný. Uvažujme společně: mě konkrétně zastupují v parlamentu dva pravicoví zákonodárci. Pan poslanec (na jménu nezáleží) je členem formace, která bude „dobrovolně-povinně“ volit Klause, pan senátor s největší pravděpodobností jeho protikandidáta. Toho je tedy v souladu se zmíněnou iniciativou zapotřebí bombardovat dopisy a emaily, aby volil Klause. Jenomže, jak se má chudák senátor zachovat, když dostane několik set žádostí, aby upřednostnil nynějšího prezidenta a další stovky od příznivců Švejnara, když má jenom jeden hlas? Nemluvě o tom, jakou šanci bude mít jakkoli vysoký počet občanů, který bude mého poslance za ODS žádat, aby volil Švejnara? Žádnou. Tak proč by senátor preferující Švejnara měl zohlednit mínění aktivistů iniciativy Volím Klause?
A dále: nemohu se nepodivit nad tím, jak málo, prakticky vůbec, se akcentuje jeden z nejpádnějších argumentů proti zvolení Jana Švejnara. V době, kdy naše vláda ve snaze ozdravit veřejné finance šetří každou korunu, by bylo ekonomicky neprozíravé měnit hradního šéfa. S příchodem nové tváře na Hrad by se musely tisknout nové poštovní známky a hlavně měnit prezidentské portréty ve školách, na úřadech a institucích. To všechno stojí peníze, jež bychom mohli ušetřit a investovat je do mnohem užitečnějšího projektu, jakým jsou například pražské olympijské hry (nemám pravdu, pane primátore?). Dovedeno do důsledku, volby jsou vůbec nákladná záležitost, a tak by z praktického hlediska bylo nejvýhodnější vytvořit jakýsi stop stav, dosavadního prezidenta ponechat ve funkci doživotně a vládu měnit snad jen podle toho, na jakou stranu přeběhnout političtí sprinteři mající na dresu číslo 101 (Melčák) a 102 (Pohanka), případně jejich následovníci.
Že si dělám legraci z naší demokracie? A počínají si snad naše politické špičky tak, aby Jára Cimrman v mém nitru neměl důvod znovu a znovu se probouzet? Anebo že by to byl Josef Švejk? Sám nevím.
Ale vážně: netvrdím, že Václav Klaus není dobrým kandidátem. Není mi však jasné, co tolik vadí na druhém uchazeči. Ten či onen aspekt jeho životopisu nebo samotný fakt, že si vůbec dovolil proti nynějšímu prezidentovi kandidovat? Ptám se takto otevřeně poučen zkušeností z roku 1999, kdy se v doplňovacích volbách do Senátu po zemřelém Václavu Bendovi (blahé paměti) ucházel o jeho křeslo také Václav Fischer. Hysterie, s níž tehdy proti němu Václav Klaus vystoupil (spolu s negativními dojmy, jež ve mně nadosmrti zanechal duch opoziční smlouvy), vážně otřásla mým přesvědčením, zda já a Václav Klaus máme stejný názor na fungování toho nejcennějšího, co bychom měli střežit jako oko v hlavě: naší polistopadové demokracie. Přiznám se, že ze šoku vyvolaného tehdejší Klausovou antifischerovskou kampaní, jejíž součástí byla i neuvěřitelně formulovaná výzva Pražané!, jsem se dosud nevzpamatoval. Klaus tehdy nemobilizoval proti kandidátům levice jako o rok dříve, ale vytáhl do boje proti člověku, který jako tehdy úspěšný byznysmen rozhodně nestál na opačném názorovém pólu.
A tak, ať už zůstane na Hradě nynější prezident, nebo dojde ke střídání stráží, budu mít stejný pocit, jako kdyby v USA v závěrečném boji o Bílý dům kandidovali dva republikáni – třeba Guiliani a Huckabee. Jeden dobrý, druhý ještě lepší. Který je který u nás?
