Už se k vám doneslo, že Švejnar je kožený, zatímco Klaus showman? Přečetli jste si, jak se Švejnar po debatě se senátory ČSSD v kravatě a la Ferda Mravenec, práce všeho druhu, a chlupatém saku vyhnul tiskové konferenci? Všimli jste si, že Klaus nikdy nesvlékl dres se lvíčkem na prsou? Popisky, dojmy, slogany jak z reklamy. Přinejlepším se dozvídáme, že jsou oba kandidáti liberálními ekonomy a pravicovými politiky. O předpokladech k výkonu prezidentské funkce kde nic, tu nic.
Nezastírám, že je mi bližší Klausův vyzyvatel. Mimo jiné i proto, že může dát impuls k rychlejší modernizaci levice. Jan Švejnar stojí nohama na zemi. Vnímá problémy světa a nebrání jejich řešení. Profesionální dráhu ekonoma zasvětil boji s chudobou. Ví, že ke spokojenému životu patří dostupná zdravotní péče, zachovalá příroda, ale především šance na kvalitní vzdělání. Je přístupný diskusi, vyhodnocuje argumenty. Umí být tvrdý, ale zůstává korektní. Není exhibicionista, dokáže hrát v týmu. Ctí princip ústavního konsensu. Sklony učinit prezidentství nástrojem k sebeprosazení svých utkvělých představ netrpí.
Štve nás americkým optimismem a ambicemi, které v tuzemsku raději maskujeme. Nestřílí naslepo, snaží se prorazit uhlazeností a seriózností. Snad jen řeči o svém morálním kreditu by si mohl odpustit. Na Hradě by každopádně milou roztěkanost a školometské kazatelství vystřídala úřednická střídmost. Švejnar by se špatně parodoval. Snad by ale pacifikoval úlety nervózního premiéra a zastal přemostění mezi vládou a opozicí. Zahraniční partnery by nebavil, nezkoušel, neprovokoval. Vydobyl by si respekt.
Václava Klause známe. Říká, že se nezmění. Zní to jako chlácholení, ovšem mnohým trne. Vzešel-li by z přímé volby všemi lidmi, měl by mandát k ideově vyhraněnému počínání. To mu však rodná ODS nemíní dopřát. Přestože má již dobrých osmnáct let řádně nabroušené zuby, musel Klaus přijmout roli vlka v rouše beránčím. Aspoň takto působil na setkání s poslanci ČSSD.
Zastavme se ale ještě u pondělních Událostí komentářů České televize. Doložily, s jakou chutí Václav Klaus zneužívá svého nadání posouvat význam slov i skutků, dezinterpretovat a elegantně se vytáčet. Během půlhodiny se přitom dopustil tolika faulů, že to u sportovce tělem a duší zaráží. Ještě že známe Klausovo pochopení pro Maradonovu ruku. Na otázku moderátora, zda by po volbách opakovaně pověřoval sestavením vlády šéfa nejsilnější strany, se Václav Klaus pokusil obhájit ne tak dávné dvojí Topolánkovo jmenování poukazem na skutečnost, že v předešlém volebním období také akceptoval jednoho sociálně demokratického premiéra za druhým. Přestože je evidentní rozdíl mezi situací bezprostředně po volbách a střídáním lídrů politických stran, potažmo ministerských předsedů, v průběhu čtyř let.
Václav Klaus evidentně nerad předjímá budoucnost. Stejně tak nerad používá přímé formulace, typické pro Mirka Topolánka. Premiérovo obvinění Jana Švejnara, že jeho kandidatura má korupční potenciál, ani neschválil ani neodmítl, pouze lišácky utrousil, že si o tom cvrlikají vrabci na střeše. Jenže i to je dostatečně výmluvné. Přesně podle hesla, jež praví, že na každém šprochu je pravdy trochu.
Zatímco Švejnar prozradil, že za kampaň utratí zhruba 750 000 korun, Klaus tvrdí, že žádnou kampaň nevede a nic ho to nestojí. Jak by také ne – celý Klausův politický život je jedna velká nepřetržitá kampaň. Kolik v ní nacestuje kilometrů po republice či světě, kolik projezdí nebo prolétá benzínu, kolik autogramů rozdá a článků napíše je přitom podružné. Vyčítat prezidentovi, že neodděluje výkon své funkce od předvolební kampaně, je zbytečné. Rozdíl skutečně nevnímá.
Největším zklamáním Klausova boje za znovuzvolení ale je výběr spojenců. Internetový server Aktuálně.cz odhalil schůzky mezi prezidentovým kancléřem Jiřím Weiglem a blízkým spolupracovníkem Miloše Zemana Miroslavem Šloufem. Právě tím Šloufem, jehož jméno evokuje vzpomínky na opoziční smlouvu, pamflet Olovo proti Petře Buzkové, o povedených postavách Karla Srby či Františka Mrázka ani nemluvě. Koncem ledna se Weigl sešel se Šloufem hned dvakrát. Když redaktoři Aktuálně.cz zavolali oběma ve stejný okamžik, aby se nemohli domlouvat, uslyšeli různé výklady. Podle Jiřího Weigla byly důvodem schůzek jeho narozeniny. Zato podle Šloufa, se sešli proto, že kancléř potřeboval sehnat kontakt na jistého člověka. Šlouf navíc jednu ze schůzek úplně popřel. Dětinské reakce přistižených snad ani za další komentář nestojí.
A co na to Václav Klaus? Na otázku, zda má Miroslav Šlauf jeho pověření vyjednávat v rámci kampaně pro Klause v ČSSD, odvětil doslova: „To už spekulujete a fabulujete hodně daleko. Vážím si každého hlasu, který dostanu a kdokoliv k tomu přispěje, tak mu poděkuji.“ Zaznamenejme, že přímé odpovědi se prezident vyhnul. Další otázka zněla: „S panem Šloufem jste se na toto téma nebavil, nesetkal jste se s ním v poslední době?“ Prezidentova reakce byla opět stručná a vyhýbavá. „Pan Šlouf žije svým životem a já také,“ odvětil Václav Klaus. Hlavně ale že všem osvěžil paměť poznámkou, že pan Šlouf je členem sociální demokracie, tak ať si to prý vyřeší doma.
Štěbetání vrabců na střechách o tom, že Jiřím Paroubkem odvržený Šlouf je především reprezentantem specifických obchodních a lobbistických kruhů, které v politické rovině sahají od Miloše Zemana až po Topolánkovy ministry Aleše Řebíčka a Petra Gandaloviče, tentokrát Klaus nezaslechl.
Je smutné, že na pozadí prezidentské volby, jsou oživováni démoni, kteří symbolizují temnou, netransparentní a klientelismem prodchnutou éru v dějinách sociální demokracie i České republiky jako takové. Zatímco se ČSSD poevropštila do té míry, že po odmítnutí křesťanského humanisty Jana Sokola před pěti lety tentokrát odvážně a v kooperaci se zelenými a umírněnými liberály sáhla po ekonomovi s americkým pasem, tak nacionálně laděná ODS a její čestný předseda na Hradě se opírají o nepříliš vábné dědictví minulých časů. Pak by ale slušelo odložit veškeré pokrytectví a veškerou nervozitu stranou a přihlásit se ke všem zaangažovaným partnerům veřejně. Směšné bagatelizování linky Weigl-Šlouf a prezidentovo vykrucování před televizními kamerami je nedůstojné politika formátu Václava Klause, ale zejména samotného výběru hlavy státu.
Zrekapitulujme si ještě motivace jednotlivých partají. ODS tuší, že ji Klaus drží pohromadě. ČSSD může Švejnar pomoci najít cestu do středu. Zelení se tetelí blahem, že Švejnara vymysleli. Lidovci a komunisté kandidáta nemají, o to více licitují. Kdyby se spolu dávno domluvili, mohli ostatním předestřít prezidenta sami. Takto musí kombinovat, taktizovat, sčítat plusy a minusy. KDU-ČSL potřebuje klid na potýkaní se s vlastními potížemi. Klaus podle většiny jejích volitelů znamená stabilitu. KSČM touží zvýšit svoji cenu a na zádech sociálních demokratů proniknout do vedení krajů. Jenže když definitivně odmítnou Švejnara a zavelí ke druhé volbě s čerstvým jménem, dosáhne leda jednotné lidovecké podpory Klausovi, ikoně děravé ekonomické transformace. A bude vymalováno. Kdo chce příliš, nezíská nic. Jedině že by jiné cíle hlásal a jiné nosil v srdci.
Veřejné mínění si Švejnar podle většiny sociologických průzkumů podmanil. Předvedl, že je skutečnou alternativou. Osobnost podobného ražení zde již chyběla. Ač bez politických zkušeností, navázal tam, kde Josef Lux skončil a Vladimír Špidla svoji pouť přerušil. Už to je úspěch, ať se ocitne na Hradě, či v běžném politickém podhradí. Švejnarova rychle zažehlá hvězda ukázala, že by to šlo i bez Klause. Stačí jen chtít. Třeba to tak poslanci a senátoři také vidí. Schválně si po návratu z kina, divadla, případně hardrocku pusťme televizi.