Kde se vzala, tu se vzala, v Janu Švejnarovi projevila se osobnost, jež dokáže v posthavlovské éře nezvykle působivě integrovat neklausovskou část české veřejnosti. Všem, jimž zleva doprava vadí, že Klausův prezidentský předchůdce se z trefného glosátora vtělil v neslanou-nemastnou celebritu, se předestřela cesta, kam investovat naději na změnu, na společnost zbavenou tržního fanatismu, právní ignorance a hodnotového úpadku. Ustojí však Švejnar svoji odpovědnost?

Na rozdíl od Klause, konzervativního a polarizujícího, se Švejnar v uplynulých týdnech prezentoval coby muž pokrokový a stmelující. V politických postojích ale našlapoval velmi opatrně. Tak trochu pro radar, tak trochu proti Topolánkově reformě, tak trochu pro silnou Evropskou unii. Akorát v rozsahu, který pokryje zelené, liberály a sociální demokraty.

Švejnar zvýšil cenu akcií ČSSD i SZ. Není v zájmu žádné z těchto stran si to s michiganským profesorem rozházet, právě naopak. Přes veškeré styčné body však nadále platí, že sociální demokraté dlí v opozici, kdežto zelení si vychutnávají vedlejší roli v trojbarevné koalici. Sblížit se s těmi i s těmi Švejnar dost dobře nemůže. Musí si vybrat. Když ne přímo partajní deštník, tak alespoň akcent, který jej učiní spíše součástí vládní většiny, nebo opoziční menšiny. Sny o nové středové straně někde „mezi“ jsou mimo realitu, stejně jako „nezávislá“ kandidatura do Senátu.

Dilema věru nezáviděníhodné. Být zásadní alternativou vůči stylu a ideologii ODS a Václava Klause, anebo zkoušet „polidštit“ či napravit pravicovou koalici zevnitř? Úvahy o nabídce ministerského křesla Švejnarovi už proběhly, byť by to od Topolánka bylo odvážné…

Podobná očekávání mnozí před časem vkládali do Karla Schwarzenberga. Místo toho se stal nejméně viditelným ministrem zahraničí v historii, nastoupil ke slalomu v otázce návratu Jiřího Čunka do vlády a trpce vybruslil ze svědectví o rozhovoru Ivana Langera s Martinem Bursíkem při první prezidentské volbě na Pražském hradě. Zatímco ministr vnitra šéfovi zelených nepokrytě vyhrožoval a na pozadí boje za Klausovo znovuzvolení naznačoval cosi o tom, že někdo půjde bručet, Schwarzenberg, stojící spolu s nimi, ztratil sluch.

Převychovávat arogantní neokonzervativce a přitom nenačichnout pravicovým bolševismem je úkol pro pevné jedince. Patří k nim Švejnar? Prohlédne - s minimální zkušeností s nevalnou tuzemskou politickou kulturou - všechny hry a léčky?

Zato levici chybějí individuality, které umí transformovat zahraniční praxi do domácích koncepcí a strategií, otevírat ji pestrým přístupům a zejména čerstvé mladé krvi. Švejnar by v této věci mohl pomoct, našla-li by se vzájemná ochota. ČSSD by o ní patrně musela vést interní debatu. Ovšem pravděpodobnost, že Jan Švejnar zatouží po oranžovém dresu, je malá. Musel by se přemoci, leč benefity by zůstávaly ve hvězdách.

Jenže pokud nechce zklamat důvěru řady obyčejných lidí, musí Švejnar zpřesnit svůj ideový profil. Frnknout za Atlantik a s optimismem na rtech se za pět let vrátit nejde.

V upravené verzi vyšlo 18.2.2008 v Právu