Jan Švejnar dosud oficiálně nepotvrdil, že se bude ucházet o funkci prezidenta republiky. Přesto se v průzkumech veřejného mínění řadí k favoritům přímé volby.

O Václavem Klausem uvolněné křeslo by měl svést souboj s Janem Fischerem. Ten se do klání o post hlavy státu zapojí. Učiní tak jako nezávislý kandidát. To znamená, že nebude nominován příslušným počtem senátorů či poslanců konkrétní strany, ale nasbírá minimálně 50.000 podpisů občanů, kteří mají volební právo. Alespoň tento způsob nominace předpokládá příslušný zákon, který musí ještě schválit parlament a bez kterého nelze přímou volbu uskutečnit.

Ostatně právě tím argumentuje Jan Švejnar, když zatím odmítá definitivně svoji kandidaturu potvrdit. Řekne-li svoje konečné slovo skutečně až po přijetí zmiňované normy, mohou občané na jeho rozhodnutí ještě několik měsíců čekat. To si naopak nemůže dovolit sociální demokracie. Podle průzkumů veřejného mínění představuje momentálně nejsilnější stranu v zemi. Proto by do prezidentské volby měla vyslat silného kandidáta. I s vědomím toho, že při historicky první přímé volbě nebudou lidé příliš nakloněni úzce stranickým uchazečům. Proto by ČSSD ráda nominovala Jana Švejnara. Problém je v tom, že se mu takto úzce vázat na sociální demokracii nechce. Pochopitelně by uvítal její podporu, protože za touto stranou stojí statisíce příznivců a jejich hlas by k cestě na Hrad potřeboval.

Výsledkem takovéhoto uvažování je dosavadní Švejnarovo taktizování. Podobně postupuje i sociální demokracie. Ta pro jistotu vtáhla do hry i místopředsedu strany Jiřího Dienstbiera. Právě mezi těmito jmény by se mělo rozhodnout. Přitom všechno nasvědčuje tomu, že sociální demokraté nebudou mít na výběr. Alespoň v tom slova smyslu, pokud budou chtít do boje o Hrad vyslat skutečně svého kandidáta. Potom to může být jedině zmiňovaný Jiří Dienstbier. Jan Švejnar totiž předsedovi ČSSD Bohuslavu Sobotkovi v těchto dnech zopakoval, že bude-li kandidovat, potom pouze jako nestraník hledající širší podporu. Pokud by mu ji sociální demokracie hodlala poskytnout, potom by do prezidentského klání de facto nevyslala svého kandidáta. Což by momentálně nejsilnější stranu v zemi vystavilo do absurdní situace. Přiznala by veřejnosti, že není schopna vygenerovat výraznou osobnost, která by byla schopna svést o prezidentské křeslo důstojný boj.

Politické pokladny jsou spíše prázdné, než plné. Na podzim se konají krajské a senátní volby, které budou pro strany další finanční zátěží. Lze počítat s tím, že se jim nebude chtít příliš investovat do prezidentské volby. Také kvůli tomu, že za získané hlasy nebude ze státního rozpočtu poskytnuta žádná peněžní náhrada, jak je pro jiné volby typické. Přesto by sociální demokracie do prvního kola měla postavit svého kandidáta. Taktizovat s podporou nezávislého uchazeče by mohla až v případném druhém kole. A pokud si je vědoma toho, že občané nejsou momentálně nakloněni stranickým kandidátům, mohou při výběru svého adepta zohlednit spíše horizont příští volby za pět let.

Čím dříve dilema Švejnar nebo Dienstbier vyřeší, tím menší škody utrpí. Minimálně výrazně zkrátí prostor pro případné šarvátky mezi oběma uchazeči. Ostatně Jiří Dienstbier se o svém protivníkovi na sociálních sítích vyjádřil v tom slova smyslu, že se ČSSD štítí. Čím více by bylo podobných útoků, tím více by mohl na veřejnosti sílit dojem, že je sociální demokracie rozhádaná. Přitom vnitřní konflikty stranám voliče ubírají. Přílišné taktizování kolem prezidentské volby by se mohlo negativně promítnout do voleb sněmovních.

Přitom Jiří Dienstbier si u veřejnosti udělal jméno zásadovým postojem po komunálních volbách v Praze, kdy se odmítl podílet na vzniku koalice ODS s ČSSD, která by byla založena na letitých vazbách klientelismu. Když se k tomu přidá zázemí silné strany a kvalitní kampaň, nemusel by patřit k outsiderům.