Nejen v souvislosti s „uprchlíky“ od ČSSD se mluví o tom, zda má poslanec hlasovat podle „svého svědomí“ nebo podle „stranického diktátu“. Jednu stranu reprezentují „liberálové“, přesvědčení, že každý člověk by se měl řídit zejména svým svědomím, druhou pak zejména „pragmatici“, přesvědčení, že jen disciplinovaný postoj může vést k prosazení vůle stranických voličů.

Nicméně se mi zdá, že oba názory nemusí být nutně ve sporu. Protože zjevně jsou, nejspíš se „někde stala chyba“.

Tvrdím, že v ideálním případě by se zájmy voličů měly krýt se svobodnou vůlí poslance. A tvrdím, že ten ideál není ani tak vzdálený běžnému občanovi jako spíše běžnému politikovi.

Zastánci „stranického diktátu“ předpokládají, pohříchu v souladu se zdejší skutečností, že zájmy strany a zájmy jejích voličů nejsou totožné. Kdyby totiž existovala „zcela demokratická“ strana, tedy bez takzvaně kariérních politiků, hájící určité ideje či program, jejími voliči by byli lidé tento program podporující; stejně tak by členové strany hájili tento program. V takové straně, dostala-li by se do parlamentu, není potřeba cokoliv nařizovat či kontrolovat – poslanci sami o své vůli by hlasovali v zájmu strany i svých voličů.

Problém nastane ve chvíli, kdy je třeba prosadit nějaký kompromis, například vzešlý z dlouhých jednání se stranou s jinými programovými zájmy. V té chvíli může vůdčí osobnost strany vahou své autority požádat poslance, aby hlasovali „v zájmu své strany“, byť v tomto okamžiku to není zcela v zájmu jejích voličů. Ovšem stále by mělo jít o žádost – tedy žádná kontrola hlasovacích lístků, žádné striktní sankce pro neposlušné.

Čím více se „zájem strany“ či spíše „zájem vedení strany“ vzdaluje zájmům jejích voličů, tím pevnější kázeň je třeba prosazovat v poslaneckých lavicích. Krajní případ nastává, když zájem stranických „špiček“ je zcela odtržený od ostatních. Tehdy je třeba vhodnou manipulací dostat na volitelná místa pouze takové osoby, které jsou zvolitelné, ale především poslušné. Nezáleží na tom, zda je poslušnosti dosaženo ekonomickými tlaky (úplatkářství spíše obsazováním postů než penězi), psychologicky (podporou pocitu moci ba všemoci), takzvaným „vymýváním mozků“ či jinak. Důležitý je výsledek: monolitický blok strany, zvedající vždy správný počet rukou ve správný okamžik. V takové straně je v podstatě zbytečné, aby na hlasování docházeli všichni poslanci, neboť účast předsedy poslaneckého klubu s „hlasovacími kartami“ všech členů by přinesla zcela stejný výsledek.