Volby jsou svátkem demokracie, kdy volič drží ve svých rukou veškerou moc. Říkají poučky. Je to ale opravdu tak?. Když se podíváme na kandidátku v pražských volbách, těžko uvěřit, že úvodní věty platí. Kandidátní listiny v Praze o velikosti 11 listů A2 byly všechno, jenom ne přehledné a srozumitelné. Nevím, jestli bychom v Praze našli někoho, kdo byl ochoten listovat, studovat, hledat jednotlivé zajímavé kandidáty a pročíst všechna jména a všechny kandidátní listiny. V Praze do zastupitelstva hlavního města kandidovalo celkem 1847 kandidátů, kteří se zapsali na celkem 31 kandidátkách. To je opravdu moc i na otrlého zájemce o politiku. Další stovky různých hnutí a místních spolků kandidovaly v jednotlivých městských částech. Těmi se ale v tomto článku dále zabývat nebudu.
V odborné politologické literatuře se většinou zájem o komunální volby vysvětluje jako zájem o život ve městě, různé občanské nepolitické kandidátky se vysvětlují jako výraz intenzivních sociálních sítí ve městě a tento jev je obecně hodnocen jako pozitivní znak sociálního prostředí města. Veřejná správa a politická moc nepatří jedné úzké skupině, ale je sdílena, je pod kontrolou větší skupiny obyvatel, kteří jsou navíc propojeni v systému sociálních vazeb.
Jak si vysvětlit takový zájem o celopražskou komunální politiku? Platí výše uvedené premisy i v Praze a pro proběhlé volby? Je tento obrovský zájem kandidovat opravdu vyvolán vzepětím občanské společnosti a aktivním zájmem o politiku ve městě? Tvrdím, že to tak není. Tento obrovský počet kandidátů a kandidátních listin má jiné příčiny. Stačí se podívat na jednoduchou analýzu výsledků voleb.
Rozdělil jsem strany do tří kategorií. První kategorii tvoří strany, které dosáhly na mandáty. Celkem 7 stran získalo přes 5 % voličské přízně. Kandidáti těchto stran ale získali celkem 85,99 % všech hlasů. V druhé kategorii jsou strany, které získaly alespoň 1 % voličské přízně (Úsvit, Demokraté Jana Kasla, Svobodní a hnutí Pro Prahu). Pro tyto strany s alespoň minimální podporou hlasovalo 9,46 % voličů. A pak ve třetí kategorii v Praze do zastupitelstva hlavního města kandidovalo dalších 20 stran. Tyto kandidátky vybojovaly pouze 4,55 % hlasů. Tedy ani dohromady teoreticky nedosáhly na mandát v zastupitelstvu. Průměrný volební výsledek v této třetí kategorii byl 0,22 %.
Ještě výraznější rozdíl mezi jednotlivými kategoriemi je v počtu získaných hlasů. Zatímco strany v první kategorii nad 5 % získaly celkem 17 817 680 hlasů voličů a každý kandidát na kandidátních listinách obdržel průměrně 39 160 hlasů, v druhé kategorii nad 1 % voličské přízně stejné hodnoty byly celkem 1 957 726 hlasů a průměrně na jednoho kandidáta 7 530 hlasů. V třetí kategorii, kam patří zbývajících 20 stran a hnutí, jsou již tyto hodnoty velmi nízké. Všechny další kandidátní listiny dostaly pouze 942 129 hlasů a průměrná hodnota hlasů pro jednoho kandidáta ve všech těchto 20 stranách byla pouze 832 hlasů. Ve srovnání s průměrným výsledkem úspěšných stran z první kategorie se jedná o propastný rozdíl. Vezmeme-li v úvahu, že každý volič měl právo rozdělit celkem 65 hlasů, tak průměrný počet voličů, kteří hlasovali pro kandidátky z této skupiny, je méně než 13 občanů Prahy. To je možná širší rodina každého kandidáta na kandidátní listině.
Strany a hnutí ve třetí kategorii nezískaly žádný relevantní výsledek. Jejich kandidáti neoslovili prakticky žádné občany, nemají za sebou žádné relevantní celopražské sociální nebo jiné skupiny voličů, a nemohou tedy naplňovat premisy uvedené v úvodu tohoto článku. Velký počet kandidátních listin v Praze (a pravděpodobně i v jiných velkých městech) nevypovídá o rozmachu občanské společnosti, o zájmu konkrétních zájmových skupin o veřejné dění. Míru občanského zapojení, míru zájmu o věci veřejné je třeba ve velkých městech sledovat jinými mechanismy. A o čem tedy velký počet kandidátů a kandidátních listin vypovídá? Použiji-li příkrý soud, pak o nezřízené touze některých lidí vidět svoje jméno napsané na oficiálních volebním lístku, o neschopnosti posoudit vlastní možnosti, vlastní cíle a reálně vyhodnotit veřejné dění.
Nechceme-li opakovat za čtyři roky další listování v nepřehledném seznamu bizarních kandidátek, je na místě zahájit diskuzi o dílčích změnách volebního systému tak, aby opět kandidovaly strany a hnutí, které mohou reálně oslovit určitý segment společnosti. Je nutné najít nástroje, jak se vyhnout kandidatuře bagatelních a nerealistických malých partiček známých a kamarádů. Tím nejjednodušším nástrojem je zavedení volební kauce - podmínky složení minimální finanční hotovosti pro každou stranu nebo hnutí, které chtějí kandidovat. Tím dojde k omezení počtu zbytečných a zcela okrajových kandidátních listin a volební archy se stanou pro voliče čitelné, srozumitelné a pochopitelné. Je na místě zvážit, jaké právo občana-voliče je přednější. Právo kandidovat nebo právo srozumitelně volit. Vzhledem k tomu, že je zatím pořád voličů více, než je kandidátů, je jasné, jakému právu já dávám přednost.
Pak zase volby mohou být svátkem demokracie.