Prezident Miloš Zeman prohrál bitvu. Je to však prohra, která se možná v dobré obrátí a Miloš Zeman na ni může být právem hrdý.

V situaci, kdy prezident svým typicky hulvátským způsobem a ještě ke všemu na sjezdu seniorů, tedy na fóru, kde toto téma bylo (opět typicky) zcela mimo mísu, vyhlásil svou potřebu nejmenovat Martina C. Putnu profesorem, je řešení, které se dnes našlo, zřejmě jediným možným. Profesor Putna bude jmenován, dekret podepsaný prezidentem mu předá ministr školství.

Představa bezpodmínečné Zemanovy kapitulace a "pokorného" předání dekretu Putnovi je zcela absurdní. Bylo by to nejen ponižující vůči rebelujícímu prezidentovi, byla by to také ztráta důstojnosti akademiků stojících na protější barikádě. Havlovské "nebýt jako oni" (v tomto případě jako on) je tady na místě.

Je třeba vyzdvihnout, že toto řešení se nenašlo samo. Domnívám se, že zásadní podíl na jeho nalezení má ministr Fiala a nemělo by zapadnout, že dokázal zatvrzelého (nebo spíš natvrdlého?) politického mamuta dotlačit ke kompromisu. Kdyby v parlamentu a exekutivě bylo více akademiků s takovým politickým talentem, možná by ledacos fungovalo mnohem líp.

Neměla by se ale nechat ležet ladem myšlenka, kterou mezi všemi zástupnými důvody a výmluvami, jimiž chtěl zakrýt osobní zášť vůči docentu Putnovi vyslovil Miloš Zeman jako poslední a doufejme, že definitivní. Přímo volený prezident není stroj na podepisování a jmenování profesorů prezidentem nedává valný smysl. S politiky i akademiky diskutovanou možností jmenování profesorů jednotlivými školami s omezením platnosti titulu právě na danou školu by to v českém prostředí také nemuselo dopadnout nejlépe. Na takových plzeňských právech by jistě za chvíli nebylo pro samé profesory kam šlápnout...

Existuje snad i kompromisní (nerovná se polovičaté) řešení: kdyby o jmenování profesorů rozhodoval nějaký orgán typu akreditační komise složený z reprezentantů různých vysokých škol, pak by titul nemusel být omezován jen na jednu školu. Není vyloučeno, aby taková komise brala v potaz i důstojnost společenských projevů aspiranta na titul. Rozhodovala by většina, omezila by se osobní animozita jednotlivců. Formální podpis ministra by znamenal politické uznání svobodného rozhodnutí akademické obce. A byl by podstatně méně feudálním aktem než podpis přímo voleného prezidenta.

Vzdát se práva podepisovat profesorské dekrety nemůže Miloš Zeman tak jednoduše jako vzdát se práva na amnestii a omezit udělování milostí. Za současného stavu by takové rozhodnutí akademické obci vlastně znemožnilo další profesory získávat. Výzva k takové změně legislativy, aby do jmenování profesorů prezident nemusel ani formálně zasahovat, byla tudíž možná prvním střízlivým rozhodnutím Miloše Zemana v prezidentském úřadu.