POLITIKA: Strategická inteligence, emotivní náboj a étos?
aneb Pohádky, mýty a pověry
Páteční vydání Hospodářských novin se věnovalo listopadu 1987 a pokusu o vytěsnění tehdejšího předsedy ODS Václava Klause z české politické scény. Osm let po rozštěpení ODS: Zacelily se staré rány?, téma, kterým se ve třech článcích zabývali Jiří Leschtina, Tomáš Klvaňa a Daniel Kaiser. Poněkud tragikomický výběr jednoho z nejhorších aktivistických novinářů té doby - Jiřího Leschtiny, je dobrým důvodem pro pamětníky osvěžit si v archívu MfD urválkovskou dikci jeho každodenních textů z podzimu 1997:
01.12.1997 - JIŘÍ LESCHTINA- Klaus tvořivý i destruktivní ….Zašpiněn megaskandálem ještě netušených rozměrů, Václav Klaus odchází z čela vlády…
02.12.1997 - JIŘÍ LESCHTINA - Klausův boj s morálním principem …Klaus se hodlá pustit do střetu s morálním principem, že stranu nemůže vést totálně zkompromitovaný politik. Pokud delegáti kongresu dospějí k názoru, že předsednický post nelze svěřit lidem, kteří mravně selhali, nemůže Václav Klaus nikdy vyhrát. Pak bude cesta k obrodě probourána a otevře se prostor novým politikům se vznešenějším stylem a způsoby. Volební šance strany se tak možná ještě sníží. Ale cožpak může zodpovědný člověk dát hlas ODS v dnešní skandální podobě?
03.12.1997 - JIŘÍ LESCHTINA - Zdravý rozum se snad vrací (Díky naprosté jedinečnosti tohoto dílka a díky nebezpečí, že by nevynikly všechny finesy jednoho z nejznámějších žurnalistů, dovoluji si celý text z MfD z 3. prosince 1997 přiložit jako přílohu dolů pod tento text).
Myslím, že komentovat více páteční Leschtinův článek v HN je ztráta času. Stačí srovnat jeho články tehdejší i dnešní s realitou, k níž to dopracovali jím natolik velebení „noví politici se vznešenějším stylem a způsoby“.
Bohužel, zklamáním je pro mne Tomáš Klvaňa. Zcela se vyhnul jakémukoliv hodnocení událostí z podzimu 1997 a hned ve třetí větě konstatuje, že „…skandál je už jen vzdálenou vzpomínkou…“. Ano, ti, co jej tak radostně a plnou parou prosazovali, by byli nejraději, kdyby je za vzdálenou vzpomínku považovali všichni, nejen oni. A jen ti co mají selektivní paměť mohou brát vážně Klvaňova slova o tom, že „..Legitimní je i otázka, zda by esa jako Hana Marvanová, Jan Ruml či Josef Zieleniec a hlavně jejich strategická inteligence, emotivní náboj a étos, které ODS opravdu chybějí, nakonec ze strany stejně po čase neodešla…“ Dělá si z nás autor srandu? O jaké strategické inteligenci, o jakém étosu to Tomáš Klvaňa mluví ve spojení s politiky , kterým tak vadily praktiky vlastní strany, že ji byli ochotni rozbít, rozbít také vlastní koaliční vládu a umožnit vznik kabinetu, který neměl vůbec žádný mandát vyšlý z voleb? Jak je možné že ta „esa“ Hana Marvanová a Jan Ruml jsou naprosto potichu v dnešní situaci, kdy se jejich US-DEU podílí na řádění KSČSSD? (O tom, že Marvanová není v aktivní politice samozřejmě vím, ale nikde jsem nezaznamenal jediný její kritický projev na účet dnešní vládní garnitury. To i Petra „Pavla“ Buzková se včera vyslovila ke způsobu dosazování volebních lídrů na kandidátky ČSSD).
Politici, kteří se ve spojení s Václavem Havlem nejaktivněji podíleli na likvidaci pravicové politiky v České republice a díky nimž došlo k naprostému zmatení pojmů, jsou na druhé straně skutečná „esa“. Dokázali totiž dovést svou stranu od preferencí, při nichž strategický inteligent Jan Ruml mluvil o tom, že US-DEU navrhne většinový systém, až k poslednímu průzkumu, který hovořil o 0,6% preferencí pro lidi s „étosem“. A na rozdíl od démonizované ODS to bylo v době více než nadstandardní podpory mainstreamových sdělovacích prostředků.
„…Karel Kühnl, který tehdy o Klausovi řekl, že je ´morálně méněcenný´, sedí dnes klidně v jedné vládě s Davidem Rathem…“, věta posledního ze tří novinářů, Daniela Kaisera je pozvánkou k jedinému článku ze tří, který má význam si přečíst. Úroveň, o kterou jeho text převyšuje dílka kolegů, je zarážející.
********************
03.12.1997 - JIŘÍ LESCHTINA - Zdravý rozum se snad vrací
I někteří expremiérovi stoupenci z řad poslanců ODS dokázali říct Václavu Klausovi do očí, že by již neměl kandidovat na předsedu. Pozdní probuzení slouhů, když král ztrácí sílu? Možná. Zkusme však také připustit, že se do vykolejených myslí části politiků těžce zkoušené strany vrací zdravý rozum. Odporuje totiž rozumu, aby si ODS úpící pod tíhou skandálů zvolila do čela muže, jenž dosud nesl největší politickou zodpovědnost. A na dlouho tak odepsala pravici v době, kdy moc padá do klína opozičnímu lídrovi. Ten sám přitom vykazuje mnohé klausovské nectnosti v daleko agresivnější, a tudíž nebezpečnější míře. Pod drtivým krunýřem mrtvých sponzorů a záhadného konta se v ODS nešíří jen hysterie či beznaděj. V dusném klimatu stranického skleníku zde pomalu, ale jistě klíčí odhodlání čelit ostudě otevřeně a začít soustředěně odstraňovat nánosy hanby. Z podhoubí skandálu nutně vyklíčí noví politici. Příkladem jim budiž Jan Ruml, jenž se v okamžiku, kdy stranou zmítají vichry vzájemné nenávisti a vzduchem létají plivance, dokázal nadechnout a říct: Pojďme nebýt v politice mezi sebou nepřáteli. Pochopí ten, jemuž především byla Rumlova slova určena? Odporuje zdravému rozumu představa, že Václav Klaus, jenž kdysi úpěnlivě varoval společnost, aby nepodléhala konspirativnímu vidění světa, skutečně věří žvástům o spiknutí. Nelze si ani představit, jak člověk, jenž vtrhl do politiky jako výrazná postava pražského intelektuálního establishmentu, vede do voleb stranu, v níž po jeho Pyrrhově vítězství zbude jen přízemní a bezzásadová šeď. Snad až odplyne první šok z dopadu na tvrdou zem, Václav Klaus se přece jen odhodlá k tomu, co současná situace vyžaduje. Přijme nabízenou ruku a společně s těmi, kteří se s ním ve jménu lepší budoucnosti pravice pustili do křížku, dá šanci nové garnituře. Odkud plyne tahle naděje? Z vědomí, že skutečně velcí politici nebývají zaslepenými hazardéry.
