Ještě lze rušit nadbytečné státní instituce a propouštět

Jak premiér Nečas, tak ministr Kalousek spojili svou politiku s magickým číslem sto miliard natolik, že by ústupkem ztratili naprosto svou politickou tvář, a tím i politickou budoucnost.

To, co nesl ministr financí Miroslav Kalousek včera na vládu, bylo pro mnohé šokující. Z dvaceti miliard chybějících státnímu rozpočtu na příští rok kvůli případnému neschválení daňového balíčku vzbouřenými poslanci ODS je najednou miliard čtyřicet.

A to ještě není řeč o konkrétních škrtaných položkách, z nichž se asi všem postiženým roztřásla kolena hrůzou a děsem.

A tak není divu, že zaznívaly celý den hlasy, že nás ten Kalousek straší, aby zastrašil rebely. A odložení vládního verdiktu na středu, kdy má být jasno, co se stane s daněmi, této interpretaci nahrává.

Ale problém je reálný a strašidlo skutečně žije. Nic naplat, rozsah škrtů v případě, že vláda hodlá držet rozpočet na deficitu do sto miliard korun, už tak prostě vychází. Možnosti ubrat provozní výdaje jsou za současného stavu legislativy fakticky vyčerpané a investiční výdaje jsou dnes jednoznačně a téměř bezvýhradně vázány na evropské dotace. Jsou tedy kofinancováním, které, když škrtneme, tak škrtáme i dotace. Šestnáct miliard škrtnutých z českého rozpočtu tak znamená, že nepřiteče druhých šestnáct miliard z Bruselu. Takže vlastně suma ztracená nezvýšením DPH roste na dvojnásobek, který odskáče především ministerstvo dopravy a přes něj pak české stavebnictví, které nedostane už tak hubené zakázky za 32 miliard. Je to sice rozhodnutí od zeleného stolu a je otázka, nakolik ho lze realizovat, protože jde většinou o financování již běžících staveb, nicméně se logicky ocitlo na stole.

Stejně jako financování podpory exportu prostřednictvím České exportní banky a státního pojištění exportu do rizikových zemí. A stejně jako škrty ve výdajích na vědu a výzkum, což je kapitola, v níž se zatím ještě pořád neškrtalo. Ve srovnání s tím je třeba zastavení růstu platů učitelů fakticky prkotinou, protože takové škrtání už výrazně podtrhne růst ekonomiky a nejspíše ji v příštím roce strhne zpátky do recese. O tom, že jde jednoznačně o horší řešení než ono nyní blokované zvýšení daní, nemůže být pochyb. Chce snad tímto názorným výkladem ministr financí přivést Tluchoře a spol. k rozumu a ke zvednutí rukou pro daňový balíček? To sotva. Na to, aby věřil, že rebelům jde skutečně o daně, je Kalousek zcela bezpochyby dostatečně zkušeným politikem a také opakovaně konstatoval, že nejde o daně, ale o osobu premiéra, což ví dnes už i teta na pokladně samoobsluhy v Golčově Jeníkově.

Už není kam sáhnout

Ono opravdu mnoho možností, kam na poslední chvíli sáhnout, příliš není. Vlastně jedinou alternativou je zrušení či odložení penzijní reformy, která má tak jako tak na kahánku. Ne že by šlo o bůhvíjak vydařené dílo, ale ústup od reforem má svůj politický význam a vláda, která něco vymyslela a prosadila, i když ten poslední krůček, jímž je přehlasování veta prezidenta, zatím chybí, zpochybňuje celé své působení.

Variantou samozřejmě může být i akceptování vyššího deficitu státního rozpočtu. Zde by stačilo půjčit si navíc oněch dvacet miliard místo nezvýšených daní. Je asi pravda, že k bezprostřednímu snížení ratingu a prodražení úroků ze státních půjček by zřejmě nedošlo, ale signál k vyšší opatrnosti zahraničních investorů by to bezesporu byl.

Změna v několikaletém trendu hospodaření státní kasy nejde přehlédnout a každý ji bude číst jako zprávu o výrazném oslabení české vlády, která již nemá sílu pokračovat v reformách. A to má vždy své důsledky. Navíc jak premiér Nečas, tak ministr Kalousek spojili svou politiku s magickým číslem sto miliard natolik, že by takovým ústupkem ztratili naprosto svou politickou tvář, a tím i politickou budoucnost.

Takže nyní mají pro ústup rebelům fakticky uzavřenou cestu. Nemluvě o tom, že Tluchořovo vítězství by znamenalo vznik situace, kdy by mohl vládu vydírat jakýkoli koaliční poslanec, což by mělo děsivé politické následky pro budoucnost obou koaličních stran, které mají šanci přežít příští volby a sednout si, byť v omezeném počtu, do poslaneckých lavic.

Ještě by šlo něco zrušit

Řekněme však upřímně, že jakkoli uškrtat tolik miliard během pár listopadových dnů jiným způsobem asi nejde, neznamená to, že se nedá spořit lépe, účelněji, a dokonce pro lidi i populárněji. Například rušením nadbytečných institucí, snižováním stavů ve státní správě a vůbec škrcením výdajů na běžný chod státu, kde je vaty stále dost. Díky expertům takový plán, který by pokryl téměř úplně výnos navržených a neschválených vyšších daní, již nějaký čas existuje. Ale měl existovat již v roce 2010 a v roce 2011 měl být realizován. Jenže nebyl a kdo ví, zda vůbec někdy bude.

Do vlastního masa řeže totiž každá vláda nerada.

MfD, 6.11.2012

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO