Politika jako umění možného – to je jedna z definic politiky, která má původ v britské tradici. Tato definice upozorňuje na nutnost kompromisu, na umění se dohodnout a na základě získaného konsensu realizovat program nebo najít společnou platformu pro řešení.

Nebudeme dostatečně vrostlí do mechanismů a principů demokracie, dokud toto nepochopíme. Demokratické principy se totiž nepoznají podle počtu voleb a počtu referend nebo nedej Bože podle počtu kandidátů ve volbách. Demokratické principy vycházejí z toho, že po bouřlivé diskuzi o problému odpovědný orgán rozhodne a všichni toto rozhodnutí respektují. I ti, co se do posledního dechu rvali o jiný výsledek.

Současná situace více než dvacet let po ustanovení běžného parlamentního systému není na českém politickém rybníčku nikterak příznivá. Bohužel. Ne, nechci mluvit o ideových východiscích a programech předpokládaných vítězů, chci se zaměřit na samotné strany a jejich postoje.

Velké strany štěpí jejich expředsedové-zakladatelé, malé strany se dále rozpadají na menší a ještě menší subjekty a kromě toho vznikají nové a nové struktury, které se prohlašují buď za mesiáše politické kultury, nebo za spasitele národa, aby se za další jeden, dva roky bouřlivě rozpadly.

Pokusím se podívat podrobněji na současné politické spektrum a naznačím některé možné důsledky.

Dosavadní favorit voleb do PSP, tedy ČSSD, je dlouhodobě rozpolcena postojem ke svému Miloši Zemanovi. Pokud byl expředseda na Vysočině, tento konflikt byl pouze latentní, jakmile se dostal na Pražský hrad, eskaluje a stupňuje střet mezi Sobotkovým (snad) modernistickým křídlem, které může oslovovat levicově a středově orientované vzdělanější voliče, a křídlem populistickým, reprezentovaným sběratelem funkcí Michalem Haškem. Bohuslav Sobotka přistoupil na riskantní čelný střet a jde do souboje s Haškem přímo v jednom volebním kraji. Kdo z nich získá více preferenčních hlasů, bude si nárokovat vedení v ČSSD a potenciální postavení premiéra. Stabilita a jednota v ČSSD je předstírána vehementně, ale o skutečné atmosféře uvnitř strany více vypovídají soubory žalob, které podávají jednotlivé neúspěšné místní organizace, jejichž zástupci se nedostali na kandidátní listiny. Strana je před významným vnitrostranickým střetem a budoucí vývoj ČSSD směřuje směrem k populistickému hnutí zaštítěnému autoritou prezidenta. Voliči takové strany pravděpodobně formulují svoje politické postoje podle titulních stránek Blesku. Chci věřit, že to není většina populace.

Dlouhodobý pravicový hegemon prožívá hlubokou vnitřní krizi spojenou s důvěryhodností své vlastní politiky. Po sedmi letech ve vládě se ODS potýká s krizí vlastní identity. Navíc dlouhodobý pobyt u moci degradoval stranické struktury natolik, že regionální stranické organizace, někde dokonce i ty oblastní byly infikovány tzv. podnikateli s politickou mocí, kteří se snaží ovlivňovat vnitřní prostředí a tak i celkovou politiku ODS. Toto období se promítlo například do složení kandidátek pro poslední volby do PSP a tragický příběh exposlanců Floriána a Úlehly je toho důsledkem. Nynější sestavení kandidátek a velmi ostrá vnitrostranická debata vedoucí k vyčištění prostředí je zárukou, že ODS již překonala svoji krizi důvěry a má šanci znovu hrát významnou roli na pravé straně politického spektra. ODS prošla touto Skyllou i Charybdou otřesena, ale se ctí. Otázkou je, zda se podaří o této změně přesvědčit středostavovské voliče ODS.

Druhý významný hráč na pravici se chová vnitřně jednotně, ale vykazuje všechny znaky ODA. Silní lídři, kteří mají velkou moc, a na straně druhé postupně se konstitující autorita regionálních představitelů povede nutné ke konfliktu. Ikona TOP 09 může svoji integrující roli sehrávat pouze dočasně a skutečný neformální vůdce Kalousek se dostane dříve nebo později do čelního střetu s etablujícími se krajskými lídry, kteří se budou chtít také prosadit. Předzvěstí je momentálně probíhající střet v pražské organizaci TOP 09 mezi dosavadním primátorem Hudečkem a nově posilujícím předsedou krajské organizace Vávrou. Hudečkova hvězda hasne a roste nová. Druhým zásadním problémem TOP 09 je její velmi úzká stranická základna. Strana má pouze asi 3500 členů, kteří nepokrývají ani dostatečně podrobně území Česka. Proto se strana chová nikoliv jako svébytný politický subjekt, ale jako parta kamarádů, kteří se spolu domluvili. Přijít o voliče je tak mnohem snazší. Potenciál TOP 09, jakmile přestane působit fenomén knížete nebo se rozklíží spolupráce se Starosty, je na úrovni potenciálu ODA a Unie svobody.

Relativně silnou skupina voličů lze označit pojmem hledači. To jsou voliči, kteří více nebo méně sledují aktuální politické dění a chtějí do politiky mluvit. Protože ale politiku chápou jako prosazení jenom svých úzkých, sociálně, věkově, profesně či vzdělanostně determinovaných zájmů, jsou po každých volbách zklamáni ústupky, kompromisy nebo kroky, které původně nebyly v plánu. Tato skupina se proto pohybuje na okraji spektra a volí různé více nebo méně okrajová uskupení. Minule se rozhodli pro Věci veřejné, které veřejně spáchaly harakiri v poslanecké sněmovně. Letos je nabídka jednoúčelových a podnikatelských subjektů větší. Okamura, Bursík, Babiš, Bobošíková. Na druhé straně politického spektra stojí fanklub Miloše Zemana. Pomineme-li postoje prezidenta, který bez jakýchkoliv skrupulí prosazuje tuto partu, jedná se o naprosto stejnou stranu jako třeba Bobošíkové Suverenita. Všechny tyto strany spojuje autoritativní řízení strany (hnutí), absence jakékoliv spojující ideologie i členské základny. Oslovit může bláhovce, anebo získat protestní hlasy. Vždy se jedná buď o neúspěšné, nebo o jednoúčelové podniky.

Neznámou je a bude KDU-ČSL. Nový předseda obměnil lídry kandidátek, obměnil image tradiční strany, ve volbách uvidíme, nakolik změnu stylu snesou původní voliči nebo zda tato změna přiláká voliče nové. Nejedná se o revoluci, ale o přirozenou evoluci. Já dávám lidovcům dobré šance.

Hodnotit totalitní stranu, která se chlubí Grebeníčkem, Semelovou a dalšími, nechci a nebudu. KSČM přežívá díky hlasům buď nechápajících voličů z venkova, kteří vzpomínají, že "dříve bylo líp", nebo hlasy nepoučitelných městských dogmatiků, kteří příklonem k totalitě takto bizarně protestují proti nespravedlnostem skutečným nebo domnělým.

Chtěl bych se dočkat doby, kdy volby nebudou adrenalinové dobrodružství a kdy nebude na výběr plejáda exhibicionistů s penězi, ale bez programů. Chtěl bych volit politické strany, které neřídí jedno mocenského centrum. Chtěl bych mít na výběr strany, kterou jsou napravo nebo nalevo, případně strany liberální, konzervativní a sociální. Chtěl bych, aby čelní politici po prohraném vnitrostranickém souboji neodcházeli jako zhrzení milenci a nezakládali obratem truc strany. Chtěl bych, abychom měli stabilní politický systém, politika byla uměním možného a nikoliv silovým tancem nad mrtvolami protivníků.

Dočkám se?