V několika médích se v poslední době objevily údaje o klesajícím počtu členů politických stran a hnutí. Úbytkem členské základny jsou postiženy takřka všechny parlamentní subjekty s výjimkou ANO. Česká republika není výjimkou, klasické masové strany se stávají méně populární všude v Evropě. Již před více než deseti lety byly publikovány politologické analýzy o tom, že se evropské strany „amerikanizují“, tedy že jejich činnost je řízena úzkou vedoucí skupinou a fungují na principu volných podporovatelů.

České počty straníků dlouhodobě držely v absolutních číslech na vyšších počtech strany s tradicí bývalé Národní fronty – komunisté a lidovci (nebudeme-li věřit zřejmě nadsazeným počtům o členstvu SPR-RSČ, které v devadesátých letech šířili Sládkovci). Tyto dva subjekty jsou stále na čele, nicméně již ani ne padesátitisícová členská základna KSČM a třicet tisíc členů KDU-ČSL jsou jen slabým dozvukem starých časů.

Představa, že v demokratických podmínkách ještě dojde k masovému nárůstu straníků, není příliš reálná. Ani vzestup členů ANO není natolik výrazný, aby z něj udělal všelidovou stranu klasického typu. A to se ještě Andrej Babiš snaží zdůrazňovat, že nejde o stranu, ale o hnutí. Z hlediska zákona má pravdu, nicméně možnost registrace coby politické strany nebo politického hnutí dle zákona č. 424/1991 Sb. dnes už nemá žádné jiné konotace než právě název v rejstříku ministerstva vnitra.

Na nízké popularitě politického stranictví se podepsala celá řada faktorů, od dědictví minulého režimu přes antistranické štvaní proudu nepolitické politiky (zvláště na přelomu devadesátých let a první dekády) až po široké protestní hnutí v období Nečasovy vlády, ze kterého paradoxně dokázali přes snahu nové levice podchytit je pro své experimenty nejvíce vytěžit ve volbách v roce 2013 ANO a Úsvit. Zatímco ANO potřebuje pro své cíle členstvo alespoň na základní obsazení regionální struktury a na kandidátky do regionálních zastupitelstev, Okamurovo hnutí se spokojilo s devíti členy. Na nízkém počtu členů klasických se však podepsaly i vnitřní poměry – kmotrové, ignorance členské základny ze strany vedení a neplodné vykecávací diskuse v místních organizacích jsou pouze výběrem z těch závažnějších.

Jak již bylo uvedeno, naděje na výraznější změnu je malá. Strany i společnost musí vzít stávající poměry na vědomí a snažit se jim přizpůsobit. Ad hoc „cool“ kampaně, propojení s volnočasovými aktivitami (happeningy, sport, paramilitarismus apod.), mobilizace a aktivismus na sociálních sítích či otevřené zapojení oligarchů provázanými s velkými firmami a odvětvími zajišťujícími podporu sektorových zaměstnanců budou zřejmě těmi způsoby, které budou doplňovat či nahrazovat ubývající tradiční členstvo politických stran.