V poslední době je česká politika zasažena vlnou vzájemných obvinění z korupčního jednání či tajného sledování, která na jednu stranu prokazuje marasmus, v němž se velká část veřejné správy ocitla, na straně druhé vyvolává nebezpečný trend vzájemného sledování politických stran a zájmových uskupení. Výsledkem jsou načasované skandály, které následně dominují mediálnímu zpravodajství na úkor věcných politických debat.

Strany v České republice usilují o získání kompromitujících informací, díky nimž se snaží jednak získat politické body u veřejnosti, jednak využít tyto informace k nátlaku na své soupeře (za něž považují i koaliční partnery). V prvním případě po předání spřáteleným médiím vyvolají skandál očerňující protivníka a snaží se tím jeho příznivce převést do svého voličského tábora nebo alespoň do tábora nevoličů.

V druhém případě jsou kompromitující důkazy důležité k oslabení politické pozice soupeře při důležitých rozhodováních, což vysvětluje i jejich častý výskyt u koaličních partnerů. Další zajímavou činností je snaha zabránit zveřejnění něčeho nepříjemného (čemuž by nasvědčovala současná kauza Ďuričkovy údajné proti-paroubkovské knihy).

V české politice se obvinění ze špehování nevyskytují pouze v posledních týdnech. V polistopadové éře byly do podobných afér zpravidla zatahovány zpravodajské služby či speciální útvary policie (ať již oprávněně či nikoliv) - jako např. při vnitrokoaliční válce v roce 1995, když tehdejší předseda ODA Josef Kalvoda obvinil BIS vedenou tehdejším „mužem ODS“ Stanislavem Devátým, že údajně sleduje politické strany, nebo při různých spekulacích kolem tzv. Kubiceho zprávy. V žádném z obou případů se však politizace státní správy jednoznačně neprokázala. Nejasné politické pozadí má „kauza Savoy“, do níž byli zapojeni policista i pracovník rozvědky ve službě a která mohla být vedena protitopolánkovskými odbojáři v bezpečnostní komunitě propojenými s částí opozice.

Zatahování státní správy do politických hrátek je jednou stranou nebezpečné mince, druhou je vytváření vlastních špionážních oddělení politických stran. Zde se rovněž nejedná o nic nového pod sluncem v české kotlině - v třetí republice si strany nasazovaly agenty ke svým protivníkům běžně. Tehdy se však jednalo o boj o podstatu režimu, dnes spíše o boj o přístup ke korytům. ODS je sice nyní právem pohoršena nad tím, že si před lety někdo najal agenturu ABL k jejímu sledování, jí samotné však může být připomenuto chvástání bývalého poslance Moravy jakožto sběratele informací a „velkého kompromitátora“ tehdejších koaličních parterů.

Soustředění se na vzájemný špionážní boj destabilizuje politickou scénu. Vůči akcím solitérů, kteří se snaží očistit či zachránit sami sebe - jako byla možná Michálkova kauza - je třeba přistupovat shovívavě v situaci, kdy existuje nedůvěra v policii, že by takové kauzy došetřila. Avšak cílené špiclování stabilními stranickými organizacemi a jejich spřátelenými bezpečnostními agenturami by mělo být formou uznávaného obyčeje omezeno, protože to zpochybňuje demokratickou a veřejnou podstatu politiky.

S trochou nadsázky je s podivem, že zákon zakazuje ozbrojené formace politických stran a to, aby strany nahrazovaly státní orgány (což se vloni u soudu vymstilo Ochranným oddílům Dělnické strany), proti vytváření špionážních stranických centrál a nahrazování zpravodajských služeb se ale u nás nic nedělá, i když by se mohlo a mělo.

NašiPolitici.cz